úterý 31. ledna 2017

O lásce a spravedlnosti


Poslední dobou se zamýšlím nad pojmem láska a spravedlnost a co si kdo pod tím pojmem představuje. Je jasné, že existují různé odstíny a druhy lásky. A máme štěstí, že základem pro naše uvažování je bohatá tradice uložená ve filosofii a etice, které pilně pilovali naši předkové. A to byli velcí učenci, takže je možné si jejich výstupy promýšlet. Možné to je, ale nesnadné, protože ne každý člověk se dostane tak daleko, aby chápal důvody toho kterého filosofa a etika, co ho vedlo k jeho smýšlení.
Co tedy dnes klademe do obsahu pojmu láska?
Kdybych vycházela z křesťanství, jehož znalost naráží pro mnoho lidí na nepřekonatelné překážky z nejrůznějších důvodů, ať osobních, výchovných vlivem vzdělávacího systému i rodiny, ideologických či z obyčejné lidské nedostatečnosti porozumět starodávným textům, z odporu k církvím apod., pak se seznámíme s pojmem agapé a příběhem Božího Zjevení a jeho "bláznivé" lásky k člověku a též příběhem spásy. V atmosféře tohoto podivuhodného příběhu se dějí události, které reprezentuje doba jejich průběhu a i lidé - vznešení nebo prostí, zbožní či zcela bezbožní, kteří plují v prostoru lásky ne podle svého mínění, ale podle plánu záchrany člověka, která vyvrcholila ve zmrtvýchvstání a odpuštění. Napsala jsem to prostě, ale tak jsem to prožila a pochopila j během dlouhodobého trmácení se textem Písma, jehož pro mne počáteční neporozumitelnost se pootevřela. A také to píši proto, že se hledají křesťanské hodnoty. A taky samé základy etiky a práva zejména v knize Deuteronomium. Mluvíme-li o Božích mlýnech, pak tím myslíme výkon Boží spravedlnosti. A protože nemáme znalost, jak Bůh posuzuje naše činy a skutky,jsme stále v nejistotě, zda to, co pokládáme za spravedlivé, je skutečně spravedlivé i v očích Boha. Protože poznat jeho úmysly není možné, ale jeho slovo je možné poznat.
Pozemská láska a spravedlnost
Z prostého jednoduchého pohledu na lidské city si myslím, že vrcholem lásky člověka, jehož srdce přebývá ve stavu lásky, je odpuštění a pochopení druhého člověka, ale není to tak snadné, jak se zdá. V omezeném čase, který je dán člověku v životě, je třeba i řádně vypořádat křivdy, ústrky, zločiny, důsledky nenávisti a všech těch skutků, které lidé páchají.Pozemská moc má právo a má také instance, aby tyto věci řádně svými rozhodnutími vypořádala ve prospěch nevinných i celé společnosti, které tím poskytuje jistotu, že se každý, kdo se dostal do problému, může dovolat pozemské spravedlnosti. Je to zdroj naší spásy? Můžeme o tom tak uvažovat, protože nás to nežene do situace, kdy si musíme vynutit, často tragicky, právo a ochranu oprávněného zájmu vlastním přičiněním. 

Do všech důsledků lidského života nemůžeme vidět, protože každý z nás má možnost svět a člověka pozorovat ze svého vymezeného úhlu pohledu, který je nám dán osobní dispozicí. Není ovšem možné, aby určitý pohled na svět a jeho možnosti přinést člověku život v plnosti, převážil absolutně nad vším, co bylo, je a bude a člověk měl možnost pozorovat svět pouze v pokřiveném zrcadle, které si leští,aby ještě lépe viděl ten falešný obraz. Proto je krásným vkladem člověka právě jeho rozumová stránka, sebepoznání a rozvinutí emocí. nikoliv destruktivních, ale vzhlížející k opravdovému světu. jehož obraz si nese ve svém srdci, o němž někteří sní a ve snech je mu zjevován.

Média mají sice obrovskou moc, jak sami ukazují dnes a denně, ale jednu slabost. Mají vypínače. Hledáme-li pravost věcí, je správné je hledat v jejich samotných zdrojích. Jeden z těch zdrojů je naše srdce a mysl a schopnost rozumově uvažovat. Je to tak jednoduché a přesto tak složité. Spravedlnost můžeme hledat i s klidnou myslí, protože ona se někde, někdy a skrze někoho projeví.S láskou je to složitější. Ale to až někdy jindy.

sobota 14. ledna 2017

Pokoj číslo 76




Hukvaldy, 10,00 hod.

Na malé venkovské nádraží přijel Pražák. Vlak z Prahy. Místní mu tak říkali. Neděle, 10,00 hod., krásné jarní dopoledne. Z jednoho vagonu, po schůdkách, slézal muž s dvěma zavazadly. Až vstoupil a perón, tak se rozhlédl kolem sebe, jakoby čekal, že tu někdo bude stát, někdo mu blízký a milý. Ne, ve skutečnosti se díval, jestli někde nestojí taxík, do kterého by naložil svá zavazadla a nechal se odvézt do malého penziónu na náměstí. Doktor Zábrana  si vzal dovolenou. Ne proto, aby si užíval, ale aby si promyslel problémy, které se v poslední době silně vyostřily. Bojovalo se o primariát. Tedy kolega Janeček, perspektivní mladý lékař kontra dosluhující primář. Zábrana měl taky šanci, ale kolega Janeček měl, jak se dozvíme dále, dlouhé prsty a dost ostrou řeč. 

Doktor Zábrana vystoupil z vlaku a zaslechl konečně lidské hlasy. 

„Hele, Ančičko, tak ses přeci rozhodla přijet?“ zachytil hlas nějaké paní kolem uší a usmál se. Otočil se a uviděl dvě ženy, jak se objímají.

„Nepotřebujete odvézt?“ zeptal se Zábrany muž v riflích a kožené krátké bundě.
„Ano, ano, to bych velmi rád.“
„Tak nasedněte a dejte si do kufru zavazadla.“

Nasedl vedle řidiče a připoutal se.

„Přijel jste z Prahy?“

Přikývl. 

„Asi na nějakou dobu. Budete tu bydlet?“
„V penziónu u Matky Boží.“
„Jo, jo, tam je to nóbl. Bydlí tam pár lidí.“
„Chtěl bych si najít podnájem a zatím jsem nic nesehnal.“
„Ale to se nebojte. Tady jsou pěkné nabídky.“

Odmlčeli se. Myslel si, že bude čelit přívalu otázek, ale taxikář se musel soustředit na cestu, tak mlčel. Za chvíli vyjeli na okresní silnici. V dálce se už rýsovaly v mlžném oparu věže kostela a vysoká historická věž.“

„Za deset minut jsme tam,“ řekl taxikář a další tok řeči přerušil hlas dispečerky. Podíval se na hodinky. Má ještě čas, než se ubytuje. Ale nebude vláčet ty dva kufry po náměstí. Poprosí, pokud dohodnutý pokoj nebude ještě připraven, by si mohl složit zavazadla někam, kde nebudou překážet. Ale třeba bude mít štěstí, že se bude moci hned ubytovat. Je tak unavený, nevyspalý, hladový!

„Tak. jsme tady“ přerušil taxikář jeho myšlenky a zastavil.
„Pomohu vám,“ řekl, „mám dost času.“

Vešli do pěkného domu s velkými okny, v kterých vlály čisté záclony. 

„Dobrý den,“ pozdravil paní, která něco zapisovala do knihy hostů. Zvedla oči od práce a usmála se.
„Já vím, já vím, pokoj číslo 76.“

Vstala a podala mu klíč, který měla připravený. Zaplatil taxík, vyndal s náprsní kapsy občanský průkaz a pak zapsal se do knihy hostů.

„Budete mít klid, je to tichý pokoj pro jednoho.“
„Zaplatím týden, pak uvidím.“
„Dobře.“

Vyplnila objednávku na počítači, chvíli čekala, až se list vytiskne a po té ho položila na pult.

„Tady se mi podepište,“ ukázala prstem a místo v dolním pravém okraji. Nasadil si brýle a podepsal se čitelně a úhledně.
„Hezký den,“ řekl a s oběma zavazadly vystoupil do prvního patra, kde byl pokoj č. 76.

Intermezzo - Praha, 10,00 hod. - Hádka mezi primářem a Janečkem

Primář Hrdina se podíval na hodinky. Deset hodin. Kde ten Zábrana zase je, pomyslel si a zmohla se ho nervozita.

„Nikde jsem ho nenašla,“ řekla vrchní sestra mezi dveřmi. Až se lekl, jak byl zamyšlený.
„To je divný,“ odpověděl a zvedl telefonní sluchátko. Ale vzápětí ho zase položil a sedl si ke stolu.
„Říkal včera něco? Měl odpolední, ne?“
„Mně osobně nic.“
„Takže můžeme počítat s tím, že nám pošle odněkud výpověď. Určitě si zapsal dovolenou.“
„Jistě, máte ji za vizitkou ve dveřích.“

Sestra mu podala vzorně vyplněnou dovolenku.

„No, jasně,“ řekl a podepsal ji. Podal ji vrchní sestře a ona ji uložila do diáře.
„Nedivte se mu. Měl už toho dost a vy jste se ho zastal.“
„Proti doktoru Janečkovi? Myslíte Janečka, že?“
„Ano. Choval se k němu přinejmenším nepatřičně. A ve čtvrtek mu vyčetl, že se moc baví s pacienty a pak mu uniká spoustu důležitějších věcí, třeba administrativa.“
„Hádali se tu deset let. I za mého předchůdce.“
„Těžko říci, kdo měl pravdu. Je to těžké.“
„Situace je velmi povážlivá. Jestli dá výpověď, náhradu nedostaneme a já se budu zpovídat, proč odtud odcházejí lidi.“

Do jejich rozhovoru zazvonil telefon. Primář ho zvedl.

„Právě jsem mu podepisoval dovolenku.“

Položil sluchátko.

„A je to tady. Už se po něm shání starej.“
„Tak to je průšvih,“ řekla sestra zděšeně.

Primář vstal a povzdechl si. 

„Nejradši bych s tím taky sekl.“

Vyšel ze dveří a jeho bílý plášť zavlál dlouhou nemocniční chodbou. Vrchní se sestra se za ním dívala a rty se jí zavlnily do úsměšku. Pak zamkla jeho pracovnu, strčila si klíče do kapsy a zašla do vedlejších dveří, na oddělení  Primář zaklepal na dveře kanceláře ředitele a vešel.

„Tak co je?“ zeptal se ředitel podrážděně.
„Vzal si dovolenou.“
„Máš tam pěknej bordel. Zrovna, když nás kotrolujou.“
„Pohádal se s kolegou Janečkem.“
„To mě nezajímá. To si musíš řešit sám. A na Janečka buď hodně opatrnej. Má moc dlouhý prsty.“
„Právě, že jsem byl a nečekal jsem, že to bude řešit takový způsobem. Jsme všichni nervózní, to je pochopitelné.“
„Pro mě ne. Já se musím taky krejt. A Hubert je kapacita. On ví, že má odborně navrch, ale nemysli si, že ho budu prosit.“
„To si nemyslím.“

Ředitel se zamyslel a tužkou ťukal do desky stolu.

„Jestli napíše výpověď, budeme si muset kolegu Janečka podat. Ty jeho řeči slyšel personál a pacienti. To se mi doneslo.“

Primář mlčel.

„Taky se mohl otřepat.“
„Urazil se.“
„ No dobrá, zkus ho přemluvit sám. Já se do toho míchat nebudu.“
„Dobře,“ řekl primář a cítil, jak mu horkost stoupá do hlavy. Byla to zlost. 

Hukvaldy, 6,00 hod. - Nezáviděníhodné myšlenky 

Zábrana stál nahý už pěknou chvíli pod sprchou a nechal po sobě téci proudy vlažné vody. Zhluboka dýchal. Doléhaly na něho nepříjemnosti posledních dnů a jeho nitro bylo tak zaneprázdněno pocity lítosti, uraženosti a zlosti, že nebyl schopen racionálně uvažovat o své situaci. Ve svém notebooku měl rozepsanou výpověď. Tu psal s horkou hlavou. Nyní přemýšlel, co se stane, když odejde z nemocnice. Ředitel o něm začne roznášet pomluvy, aby sám zakryl sou nechuť a neschopnost řešit dlouhodobé spory s kolegou. Janeček je mladý, má za sebou vlivné lidi. Snažil se vždycky moudře uvažovat a raději ustoupil, i kvůli Martě. A byla to možná chyba, protože si zvykl ho urážet, když pochopil, že nenarazí na odpor. Nic ho nezastavilo. A Marta? Nakonec ho opustila. Že je slaboch. Že si dá všechno líbit. Že je mu všechno jedno. I to, co o něm někteří vykládají. A to ona nesnese. Její odchod ho velmi zranil. Ale nebránil ji. Sám se cítil uvězněný v té trapné smyčce, ale tušil, že jedná moudře. Vypnul vodu a vytřel tělo osuškou. Pak se zabalil do prostěradla a lehl si do rozestlané postele.

Hukvaldy, 12,30

Blížilo se poledne. Neměl hlad ani žízeň. Jen neskonalý pocit únavy. Stále ho neopouštěly tíživé otázky, na které si neuměl odpovědět. Zavřel proto oči a poslouchal ptačí zpěv a vnímal den, který ještě nebyl ve své polovině. Náhle ho zachvátil stesk. Nedaleko od tohoto penzionu, pomyslel si, byl dům, kde strávil dětství. Šťastné dětství. Nyní není v tomto městečku jediný člověk, který by se pamatoval na jeho dědečka nebo otce. Oba byli lékaři. A oba ho do toho také uvrtali. Jenomže, říkal si často, jestli se vůbec pro to hodím! Nejsem, ani za tak dlouhou dobu mé praxe, schopen pochopit utrpení a smrt jako součást lidského života. Část mne odchází s každým umírajícím, takže jsem unaven a vyčerpán vždy, když se to přihodí, protože to beru jako prohru. A oni jsou lépe připraveni. Je to rutina! Čemu vlastně sloužím? Lidem nebo mašinérii? Za mého dědy i otce bylo všechno jiné. I přístup k léčení, k pacientům, k lidem, kteří sdíleli se svými blízkými bolest i smrt. Ne, já si nezvyknu! Ty papíry jsem neudělal proto, že jsem mluvil s paní Sklenářovou. Byla po první chemoterapii. Potřebovala si s někým o tom promluvit. S někým, kdo ji pochopí. A tak jsem zapomněl. Třeba, ze svého pohledu, měl Janeček pravdu. Nesmím dělat chyby. Musím se omezit tak, abych všechno stihl. Je mi to hrozně trapné. Určitě budu mít velké nepříjemnosti. A Marta si řekne, že je ráda, že odešla, nebo by ten stín padl i na ni, na vzornou lékařku, která chyby nedělá. Která si pečlivě stále myje ruce, usmívá se na ředitele kouzelným úsměvem a dokáže s pacienty mluvit tak, že jsou spokojeni a přitom ten rozhovor netrvá déle než pět minut. Je věcná, hlavně je chytrá. Vnitřní bolest ho popadla tak, že vstal a rozhodl se pro silnou kávu s cigaretou. Oblékl se a zamkl dveře od pokoje. Sešel potichu po schodech.

„Je tu někde kavárna, prosím?“ zeptal se dívky, která uklízela v hale.
„Vyjděte před dům a dejte se vlevo. Uvidíte velké, skleněné dveře.“

Ano, našel velké skleněné dveře, otevřel je. Uprostřed místnosti stál kulečník a u něho dva starší muži s tágy. Povídali si. 

„Dobrý den.“ Pozdravil do prostoru.
„Dobrý den:“ odpověděl číšník, který se bystře pohyboval mezi stolky.

Sedl si k jednomu blízko okna, aby viděl do zahrady.

„Dáte si?“
„Silného turka,“ řekl a vyndal z kapsy Sparty. 
„No né, koho to sem čerti přinesli, doktore, celou věčnost jsem vás neviděl. A my tu pořád vzpomínáme na vašeho otce.Havlíček, jestli si ještě pamatujete.“

Pamatoval si, jak by ne. Dříve měli kovárnu.  Zavoněl k němu dávný čas bezstarostného dětství a pocit bezpečí, který už dlouho neměl.

Lidská řeč

„Jo, to byly časy,“ pokračoval. „A vy jste nám utekl do Prahy. Mysleli jsme, že tu budeme mít třetí generaci.“

Plácl ho po zádech, až v něm hrklo.

„To byly,“ řekl a míchal si kávu.
„A co děláte?“
„Jsem v Praze, v nemocnici.“
„Tak to jo. To sype, že jo? Tady nám utíkají doktoři, sotva se ohřejí. To víte zdravý vzduch, zdravá strava, moc si těch nemocí neužijeme. Když tak musíme až sto kilometrů do nemocnice. Každou chvíli bourá sanitka. Tak se bojíme někam jezdit. A co že jste přijel?“
„Vzal jsem si dovolenou.“
„Tak to se patří, člověče. Pěkně si dáchnout a pak zase do práce.“

Oba se odmlčeli.

„A víte co?“ řekl Havlíček,“ pojďte k nám na voběd. Moje vaří dneska něco speciálního a povykládáme si u nás.“

Byl tomu rád, zaplatil a vyšel se starým Havlíčkem ven.

„Loni to bylo z ženou nahnutý, ale dostala se z toho. Zaplať pánbůh. Bál jsem se, že budu na všechno sám. Mužském se tak neumí vopatřit. A co vy? “ 
„Nejsem ženatý.“
„Vždyť vám musí už táhnout na čtyřicítku.“
„Pětačtyřicet.“
„Jo, jo, letí to. Ale ono to přijde. Přijde ta pravá, to uvidíte.“

Ano, řekl si v duchu, nejhorší je to, že jsem tak sám. Nic mne nebaví, když přijdu domů a nemám s kým promluvit. Lidsky promluvit. O obyčejných věcech.

„My jsme tady ještě vobyčejný lidi. Ale máme srdce.“

Srdce, pomyslel si. To je ten můj problém. Neumím ho umlčet, dát mu ten správný směr. Jsem pitomec, který se nehodí do dnešní doby.

Obešli plot a vešli do vrátek. 

„Krásný dům.“

„Jo, to stálo něco. Ale my jsme spokojení. K čemu jsou peníze? Je tak, aby se člověk s nimi votravoval. Tak jsme je vrazili do baráku.“

Paní Havlíčková vyběhla z domu a utírala si ruce do zástěry. Poznala ho hned.

„Jste si všichni tak podobní,“ řekla a tiskla mu ruku. Zvala ho dál, ke stolu, utřela židli dřív, než mu ji nabídla.
„A jak je v Praze?“ zeptala se a kladla mu do talíře s polévkou velké játrové knedlíčky
„Ale to víte, velké město, lidi na sebe naráží.“
„Ta vaše vila je volná. Doktorka, co se tu neohřála ani rok, se vrátila do města a shánějí tu doktory. Nechcete se vrátit k nám?“

Podíval se na ni překvapeně a ona se usmála.

„Tak na tohle nedovedu teď odpovědět.“
„Však jo, však jo, doktore,“ chlácholil ho Havlíček a pobídl k jídlu.

Všichni tři ztichli a tak byl dát prostor zvukům krásného jarního poledne. Lžíce cinkaly o talíře a jemu se zdálo, že dlouho nic tak dobrého nejedl. Po polévce následovaly závitky s rýží.

„Jen si dejte, starej by nejradši jen guláš. To je specialita.“

Do penzionu se vrátil kolem šesté. Jeho nálady, které měl dopoledne zmizely. Také proto, že tu svitla naděje odchodu z nemocnice s pádným důvodem pro něho samotného. Začal přemýšlet. Pokud opustí Prahu, opustí i svou praxi, kterou si tak dlouho budoval. Když se vrátí sem, bude dělat opravdu doktořinu. Rozhodnutí je na mé straně, ne na jejich, řekl si. 

Praha, 14,00 hod. - Variace na lidskou řeč

„Pane kolego, neřekl vám doktor Zábrana, kam odjel na dovolenou?“ zeptal se primář Hrdina u oběda.
„Ne, nic neříkal.“
“Prý jste měli spolu nějaký spor.“

Doktor Janeček si ho změřil nepříjemně ostrým pohledem, kterým strašil své okolí.

„A kdo to říkal? On si stěžoval? V tom případě vám musím říci, že jsem se naštval. Vykecával se s nějakou pacientkou a zapomněl udělat papíry. A nebylo to poprvé.“
„A vy jste je za něho udělal?“
„Já? Sestra tam něco napsala. Ani jsem to nekontroloval.“
„Ale víte, že všechny záznamy musí dělat pouze lékař,“ řekl primář.
„Já jsem neměl čas a nechtěl jsem mít problémy, že není hotová dokumentace. Udělejte si se Zábranou pořádek sám. Já jsem mu své řekl a on se urazil. Já jsem si tu byrokracii nevymyslel a vůbec, pane primáři, dost lidí tu není spokojeno s vaším vedením. Už se to proslýchá i tam, kde to může mít pro vás fatální dopad.“
„Ano? A kde?“

Doktor Janeček obrátil oči vzhůru a to bylo dost výmluvné gesto.

„Tak jsem uvažoval, že bych vám primariát přenechal. Jste dost zkušený, pečlivý a pružný. To se žádá. O tomu říkáte?“ řekl primář a nabral si a vidličku špagety.
„Proč ne? Vy stejně už máte věk a já bych se zatím s vaší pomocí zapracoval.“

Tak tudy vede cesta k těm problémům, pomyslel si primář. No počkej holoubku, ty si vlastně brousíš jazyk na můj primariát.

„Já si to ještě promyslím,“ řekl primář, „ promluvím si s někým kompetentním.“
„No, uvidíme. Jestli to myslíte vážně, tak já bych to zařídil sám,“ nabídl doktor Janeček naoko lhostejně.
„Není třeba, neobtěžujte se kolego. Všechno chce svůj čas.“

Doktor Janeček pokrčil rameny. Primář měl nepříjemný pocit, že zašel příliš daleko. Jak z toho? Udělá kontrolu a zjistí takové věci, že mu padnou zpátky za krk jako bumerang. Na tohle nemá už nervy.Zavolá Zábranovi a poprosí ho, hodně pokorně, aby přijel, přerušil dovolenou a vrátil se na oddělení.

„Jano, nemáte číslo na mobil doktora Zábrany?“ zeptal se primář sestry, která nyní sloužila.
„Ne, asi je někde v seznamu. V životě jsem mu nevolala.“

Primář velmi znervózněl, když zjistil, že ani po hodině nebyl schopen sehnat jeho číslo. Tak to je konec, pomyslel si. Blížila se třetí hodina. 

„Pane primáři, máte jít k panu řediteli. Ihned,“ řekla ve dveřích vrchní a tvářila se výhružně.

Raději přidal do kroku, aby to měl už za sebou. Celý se třásl. 

„Poslechni, co jsi to žvanil u oběda? Janeček mi přišel říci, že mu předáváš primariát. Už udělal první kroky. Teď to už zpátky nevezmeš. Chopili se toho ti praví nahoře. Zbláznil jsi se?“

Primář Hrdina si sedl do křesla, aniž byl vyzván a cítil bolest v srdeční krajině.

„Jestli je vám špatně, tak nebudeme o tom mluvit. To víte, já jsem do funkce jmenován a mohu být odvolán, aniž se budu moci nějak bránit. Na moje místo číhá spousta mladších lidí a já mám ještě deset let do důchodu. Tak pochopte, že nemohu pro vás mnoho udělat.“

Primář se snažil důstojně opustit kancelář ředitele, ale na chodbě se skácel. Ještě, že ho vrchní zahlédla. Kdyby přišla o něco později, jak řekli na intenzivní péči, asi by se z toho tak snadno nedostal. Naštěstí to byl jen slabší infarkt. Ještě ten večer našli číslo na mobil a volali doktora Zábranu. Ale ten spal, jako když ho do vody hodí a tak se nedozvěděl, co se děje v nemocnici. Naštěstí pro něho. Čas někdy vykonává dobrou službu: postavil se na jeho stranu. Do oken vanul noční vzduch a jemně rozechvíval záclony. Jeho spánek byl klidný Nerušený. 

Hukvaldy, 16,00 - Čest hrdinům a sláva poraženým 

Zábrana si hodil korunou, než zavolal do nemocnice. Ale tato volba byla dobrá.

„Prosím tě, Hrdina je po infarktu, potřebuji, abys přijel,“ ředitel mluvil rozčileně a přitom z jeho hlasu byla znát pokora.
„Nezlob se, řediteli, ale já tu něco už mám. Vrátím se za deset dní.“
„To je pozdě. Situace se tu mění z hodiny na hodinu.“
„Jak to, prosím tě?“
„No, představ si, že Hrdina naoko schválil Janečkovi primariát a on si to hned někde vyjednal. Teď můžu čekat odvolání. Před tím kontrolu.“
„A co já mám s tím společného?“ zeptal se Zábrana.
„Co? Že to všechno vzniklo kvůli tobě.“

Ředitel zvýšil hlas a bylo slyšet, jak je rozčilený a posléze jak lituje, že to vůbec vyslovil.

„Ne, promiň, já už nevím, co mluvím.“
„Jo, beru to. Ale přijedu až po dovolené.“
„Tak to se už nejspíš neuvidíme.“
„To máš jedno, stejně jsme se nemuseli. Měj se.“

Skončil hovor a šel se nasnídat. V kavárně bylo prázdno, vyvětráno a klid. Dal si vejce se šunkou a velkou kávu. 

„Přišly noviny,“ řekl číšník.
„Ne, nechci nic číst,“ řekl Zábrana. 

Nabíral a vidličku malé kousky a snažil se na nic nemyslet. Už to kdysi nacvičoval, ale myšlenky jsou potvory.Dotírají na člověka jako roj splašených včel. 

Co bys dělal ty, dědo? Jo, tys takové starosti neměl. Všichni si tě vážili. Ale já si někdy nevážím ani sám sebe. Odrážím se jen v zrcadlech svého okolí a snažím se být takový, jakého mně chtějí mít – kolegové, pacienti, Marta – a nikomu se nezachovám. 

„Dáte si malý zákusek?“ zeptala se ho jaká slečna s tácem čerstvých zákusků.
„ Ale jo. Vyberte mi nějaký.“

Posadila mu na talířek krásně barevný kousek a řekla dvacet korun. Položil na stůl pětadvacet a usmál se na ni. Úsměv mu opětovala. Byl zvlášť krásný a vyhrazen pouze pro tuto chvíli.

„Doktore,“ oslovil ho neznámý hlas, „ prý máš zájem o to volné místo.“

Zábrana se otočil po hlase.

„A vy jste kdo?“
„Starosta. Tak co? Bereš?“

Doktor mu nabídl židli u stolu.

„Dáš si kafe?“
„Dva koňaky,“ zavolal starosta na vrchního. Ten do minuty přiběhl s dvěma baculatými skleničkami.
„Doktore, máš to tam připravený. Počkám ti s nájmem. Hlavně, ať to funguje, nebo mi to lidi nedarujou. Bereš?“
„Ne, jsem zaměstnán na klinice v Praze. Myslím, že mne budou přemlouvat, abych vzal primariát.“

Starostovi poklesly čelisti.

„Prosím vás, nechte mne nyní. Mám dovolenou. Chci si odpočinout. Z deset dní vám řeknu své rozhodnutí.“
„Tak to beru,“ řekl starosta a přiťukl si s doktorem. Za hodinu mu drnčel v kapse mobil. Marta. To není možné.

„Oldo, kde jsi?“
„Vzal jsem si dovolenou.“
„Jmenovali tě primářem. A odvolali ředitele. Prosím tě, rychle přijet.“
„Ne. Nepřijedu.“ 

Skončil hovor a rozhlédl se po kraji. Slunce rozlévalo své světlo a bylo krásně. Zhluboka dýchal a byl šťastný. Konečně se osvobodil. Možná, že potom nastoupí do jaké menší nemocnice, kde pacienti očekávají, že budou skutečně léčeni a vedení očekává, že je skutečně lékařem na figurinoui ve slušivém bílém oblečení podle poslední módy..
    
      

  
 
  

    

        

                              
    



        
   


                

Pozdní příchody



I.

Hanušová zametala na lodžii a sem tam pohledem zabrousila do ulice. Byla pozorována nejméně třemi sousedkami, které buď umývaly okna, nebo věšely prádlo a jejich ostříží zrak překonával velkou vzdálenost.

Hanušová celý život učila, vedla místní knihovnu a dětský pěvecký sbor. Její manžel, Josef Hanuš, nepocházel z Hradce Králové, ale původně z Dobrušky. Studoval práva a filozofii v Praze a v Hradci Králové dostal pěkné místo, které si podržel, než se osamostatnil jako advokát. Lidi si ho chválili. Choval vždy pěkně, své slovo plnil a byl pracovitý. Hanušovi vychovali dvě děti, dceru Janu a syna Michala. Nyní jsou obě v Anglii na universitě. Hanušová si říkala, že konečně bude klid a užijí si s manželem stáří. Její sestra, Anežka Cibulková, žila v Chotěboři a za ní Hanušová jezdívala, když měla chuť cestovat a s někým si povykládat. Hanuš doma moc řečí nikdy nenadělal a poslední dobou byla u nich téměř tichá domácnost. Nyní má také v plánu vyrazit, ale váhá. Po tom, co jí Anežka vykládala

„To víš, Boženko, teď má Hanuš čas na hlouposti, když je z něho důchodce,“ řekla jí Anežka u nadýchané bábovky, která kralovala na prostřeném stole nad krásným starožitným servisem. Hanušová si ji stěžovala, že si Hanuš koupil na stará kolena počítač.


„Pořád u něho sedí, rozhodl se, že se stane na stará kolena spisovatelem.“
„Spisovatelem?“ podivila se Anežka a zakousla se do kyprého moučníku.
„Představ si, buď sedí v knihovně anebo jezdí do Prahy, tam asi něco študuje. Já se ho radši neptám. Televizi skoro nepouštíme.“
Už, už se chtěla zeptat, co se stalo, ale zavčas se zabrzdila, protože zpozorovala pilné sousedky odnaproti, které se také vyklonily z balkonů, aby si vyslechly nějakou novinku. Slunce pěkně hřálo a tak si Hanušová řekla, že hodí pár kousků do pračky a pověsí je na balkon. Za chvíli to bude suché. Hodiny ukazovaly k poledni. Váhala, jestli má začít vařit. Jestli Hanuš nepřijde k obědu, tak to může všechno vyhodit, Nic mu ohřívat nebude, minule si stěžoval, že ho bolí po ohřívaném jídle žlučník. Sotva hodila do prádlo do pračky, ozval se zvonek. Otřela si ruce do ručníku a spěchala otevřít. Myslela si, že je to manžel, ale byla to listonoška.
„ A co? Neříkala? Ty se ses jí nezeptala, že jo?“
„ Máš pravdu. Jeď si. A budeš tam dlouho?“
„Jsi pořád tak krásná, má milá, pořád. Jsem rád, že jsi mne nezklamala.“
Objal jí a dlouze se políbili.
„Tak co?“ ptala se Anežka, když ji uviděla ve dveřích.

II.

Když ráno vstal, necítil se dobře. Udělal si vajíčka na cibulce a uvařil si čaj. Chleba byl okoralý, ale nějak mu to nevadilo. Nedalo mu to. Šel se podívat, jestli nemá od Nadi zprávu. Nic. No, mohla napsat alespoň slovo. Určitě je v práci, vždycky se ozývala. Otráveně se vrátil do kuchyně, snídani ani nedojedl, vyhodil zbytky a umyl nádobí. Je teprve úterý. Ta Božena mně s tou Chotěboří ale rozčiluje, pomyslel si. Už, už sahal po mobilu, ale pak si to rozmyslel. Chce být sám. Třeba se Naďa ještě ozve a pak by měl problémy. Ví, že Boža odjela a že mají příležitost být víc spolu, jak si vždycky přáli a plánovali. Co všechno spolu prožijí. Tohle není od Nadi hezký. Ani trochu, pomyslel si. Znovu se šel podívat na e-mail. Konečně!
„Milá Naďo, už se nemusíš namáhat. Jsem starší muž, takové komplikace mi dělají problémy. Měj se pěkně a už mi nepiš.“
Když to poslal, oddychnul si. Jsem starej vůl, co jsem čekal. Ten její je sice pořád pryč, ale o dvanáct let mladší než já. To ona si jen chtěla trochu pohrát, vyzkoušet něco nového a pak by stejně zmizela. Jak si to tak říkal, padala na něho čím dál horší nálada, i když venku bylo tak pěkně. Ani se mu nechtělo na procházku.
Přesně ve čtyři hodiny stála na místě, kde se domluvili. Bylo šero, stromy svými větvemi zacláněly oblohu a skoro se sbíralo k dešti.
Už spal, když vstoupila potichu do pokoje. Nechtěla ho budit, vzbudil se sám. Rozsvítil lampičku a chvíli na ni rozespale mžoural.
„Pojď spát,“ řekl tiše. Svlékla se, oblékla si noční košili a lehla si k němu. Objal jí. Chvíli tak spolu leželi tiše a nemluvili.
Neodpověděla. Měla oči plné slz a byla ráda, že konečně usnul. Ještě si chvíli myslela na Janíka. Ale jeho podoba začala blednout a ona si říkala, ráno vstaneme, nasnídáme se a den bude jako každý jiný.


III.

„Já bych si vždycky sedla k němu do pokoje a něco bych štrikovala. Co ty víš, ty počítače, to jsou čertovské stroje. Aby si ještě nenabalil nějakou kočku. I když jsi pořád pěkná ženská.“

„Ale dej pokoj.“

„Však se to tam hemží všelijakými chtivými ženskými, zrovna soused si nedávno přivedl takovou jednu, co se s ní seznámil na Internetu.“

„Paní Hanušová, je pan doktor doma?“ zavolal na ní ženský hlas z ulice. Vyklonila se přes zábradlí balkonu. Na ulici stála policistka.

„Ne, není a ani nevím, kdy přijde.“
„Ať zavolá k nám na stanici. Má tam ty doklady, co chtěl od nás.“
„Mám tu pro vás dopis, rekomando.“
„A odkud?“
„Z Chotěboře“.

Hanušová si ještě jednou, pro jistotu, otřela ruce do zástěry a opatrně vzala dopis. Byl od sestry. Podepsala příjem a zavřela dveře. Rychle ho otevřela. Po několika řádcích si musela sednout. Anežka psala, aby co nejrychleji přijela, protože přijel na dovolenou Janík a chce jí za každou cenu vidět. Ježíšmarjá, pomyslela si. Dopis rychle dočetla a rozhlédla se, kam by ho schovala. Nejlépe ho spálit, rozhodla se. Kdyby na to Hanuš přišel, ten by jí dal. Ještě, než se vzali, byl kvůli Janíkovi skandál v celé rodině. Zamilovala se do něho ještě za studií.

Dopis spálila nad dřezem, popel shrábla, hodila ho do koše a šla do pokoje. Sedla si před zrcadlo a rozpustila si své pěkné kaštanové vlasy. Vzala hřeben a začala si je pročesávat. Zkoumala svou tvář, jestli příliš nezestárla a pomyslela si, že pomocí kosmetiky a make-upu s tím ještě něco udělá. Však musí Janík počítat s tím, že má skoro šedesátku na krku. Ani on není žádný mladý cucák, že? Usmála se na sebe. Ještě nějaký ten půvab ze sebe vykřeše. A teď zrovna, když se rozhodl psát nějaké romány, proč by se také neměla pobavit? Kdo říká, že má doma sedět a čekat, až milostivý pán na ní promluví – nebylo by kafe?
III.
Když si vzpomněla na poslední měsíce tohoto podivného soužití, nedělala si ani svědomí z toho, že do Chotěboře pojede a s Janíkem promluví.
„Tak jsem doma,“ hlásil Hanuš z předsíně. Lekla se. Rychle si zasponkovala vlasy, vstala a uhladila si rukou šaty.
„To je dost. Sháněla tě tu policajtka, máš tam zavolat, něco po tobě chtějí.“
„Nechtěla jsem, aby to slyšely ty baby naproti. Jen si to vyřiď.“
„ A vařila jsi?“
„Ne, neříkal jsi, kdy přijdeš.
Hanuš vešel do kuchyně.

„To je pravda, ale něco jsi mohla udělat.“
„Umývala jsem okna a gruntovala lodžii. Dej si něco ve městě.“
„No dobře. Takže mě nečekej do čtyř.“
„Jo, pojedu do Chotěboře.“
„ Už zase?“
„Ty stejně nejsi pořád doma a teď, když máš rozepsaný ten román, určitě bych tě rušila.“
„Tak týden,“ řekla.

Neřekl nic. Oddychla si.

Když se odpoledne vrátil, našel na stole upečenou buchtu a dopis, že zavolá. Ukrojil si kousek a postavil si na kafe. Sedl si za stůl a zapálil si cigaretu, přistrčil si k ruce popelník a pozoroval kouř, jak stoupá ke stropu. Už neměl ten nečitelný výraz, který upíral na svou ženu, kdykoliv na něho promluvila. Voda v konvici začala vařit. Připravil si šálek, odměřil si lžičku kávy a soustředěně lil vroucí vodu do hrnku. Tak, pomyslel si, celý život trávím v jednom bytě s jednou ženou, měl jsem tolik příležitostí mít i jiné ženy, sice ne tak pěkné, jako byla a dosud je Boženka, ale byly svůdné. A najednou si přijde Naďa, bezohledně vnikne do mého života a já najednou ztrácím chuť tady zůstávat. Nemám tu stání. Všechno tu tak dobře znám, když zavřu oči, vím, že vlevo stojí hrnek s modrými puntíky, nad ním ten malovaný ze Svaté hory. Zapálil si další cigaretu a vstupoval dál a hlouběji do svých myšlenek. Pak se letmo podíval na hodiny a povzdechl si. Ještě půl hodiny a dostane od Nadi zprávu na počítač. Určitě ho pozve na schůzku. Tentokrát půjde a zůstane s ní přes noc, ať se děje co se děje. Už to nevydrží. Něco se musí stát.
„ To je dobře, že jsi přijela. Vezmi si pantofle,“ řekla Anežka ve dveřích a vzala jí cestovní tašku.

„ Dala bych si trochu vody.“
„ Postavím na čaj, Nebo si dáš radši kafe?“
„ To je jedno.“
Anežka postavila na kávu.
„Sedni si, holka, jsi celá zpocená.“
„Nediv se, rozrušilo mě to. Po těch letech.“

Anežka sice chtěla podotknout, že stará láska nerezaví, ale raději to spolkla. Neměla nejčistší svědomí. Ale když jí Steinmayer tolik prosil.

„Bude tě čekat v lesoparku ve čtyři.“
„ Musím se sebou něco udělat.“
„ Pustím ti vodu do vany.“
„ Fajn.“

Hanušová se napila vody a vybalila si kufřík s kosmetikou.

„ Co si vezmeš na sebe?“
„ Je teplo, myslím, že lehký kostým. Mohla bys mi ho přežehlit?“
„ Jistě, běž se zatím vykoupat, pomohu ti s líčením.“

Steinmayer se rozhlížel. V parku nebyl nikdo. Vzpomněl si, když s Boženou za mlada randili, vždycky měli problémy najít nějaké vhodné místo bez zbytečných svědků. Ani jedna lavička nebyla obsazená.
„Janíčku,“ uslyšel za sebou hlas, až sebou úlekem trhnul.
„Boženko,“ zašeptal a už ji svíral v náruči. Přesně tak, jak si to představoval. Zprvu uhýbala před jeho polibky, ale po chvíli mu je vracela se stejnou upřímností a vroucností, jako kdysi za mlada.
„Jsem tak rád, že jsem tě mohl uvidět. Jsem tak rád.“
„ Já také, Janíčku.“
„Pojď, sedneme si tam na tu příjemnou lavičku. Máme hodinku čas. Musím se vrátit do hotelu.“ Všimla si, že trochu zestárl, ale byl to pořád on. Hladila ho po rukou a bývalá láska, kterou k němu chovala, se pomalu, ale jistě vracela. Líbal ji na konečky prstů.

IV.

Hanuš otevřel počítač a zklamáním se mu protáhl obličej. Naďa nenapsala. Čekal, že ho pozve na schůzku. Už má hodinu zpoždění. Asi přišel ten její plukovník domů. Anebo se jí pokazil počítač, říkal si. Něco jí v tom zabránilo. Ani na chvíli si nepřipustil jinou možnost. Tedˇ, když byl rozhodnut, že udělá něco, co po celou dobu manželství neudělal a ona si prostě dává na čas.  Dal se do čtení novin a sem tam se podíval, jestli nepřišel e-mail. Byl nervózní. Je pět hodin. To už asi zprávu nepošle. Ale počká, bude čekat, třeba jen na nějaké vysvětlení. Však má týden na to, aby své rozhodnutí uskutečnil. A uvidí. Zatím to byly jen sliby a doteky, nějaké to pomazlení, ale jinak k ničemu víc nedošlo. Naďa ho uměla napínat na skřipec. No jo, čtyřicetiletá ženská, je ještě plná elánu a s tím svým moc neužije. Pořád je ve službě anebo na nějaké misi. Však ono se to nějak vyvrbí, však nikam nespěcháme. ¨

Už táhlo pomalu na sedmou, když konečně cinkla e-mailová pošta. Rychle ji otevřel. Omlouvala se, že nemohla napsat, že přijela její švagrová, že zítra se ozve a ať se má medvídek dobře a myslí na ni.

Chvíli otálel s odpovědí. Co na to máš říci? Nebude jí psát nic, než že to chápe a hotovo. Božena sice do počítače neleze, ale co kdyby náhodou, musí být opatrnější. 

V.

Neměla náladu o té schůzce mluvit, i když věděla, že je zvědavá.
„ Nezlob se, nemohu o tom teď mluvit. Musím se vzpamatovat a osprchovat se, dát si kafe. Je mi z toho smutno a zároveň jsem ráda, že jsem s ním byla.“
Nenaléhala na ni. Konečně, proč by ji měla něco říkat. Je to její věc. Líp, když se nic neprovalí. Neuměla si představit, co by Hanuš vyváděl. A co by jí asi provedl, že tomu dala zelenou. Až se ulekla.

„ Jsem zamilovaná,“ řekla jen u kávy a zapálila si nabízenou cigaretu.
„ A co chceš s tím dělat?“
„ Nevím. On tu zůstat nemůže. Ani kvůli mně.“
„ Vy jste o tom mluvili?“ zeptala se udiveně Anežka.
„ Ne, vlastně ne, zarazila se.“

Udivila se, že to vůbec nahlas vyslovila. Byla to jen blesková úvaha, když jí objímal.

„Hele, Božo, je to normální, když se lidi zamilují, to funguje v každém věku. Neboj se toho. I kdyby z toho nic nebylo, je to dobře, že jsi tím prošla. Vždyť Hanuš není jediný chlap na světě a nemusí nic vědět. Jedna věc je instituce a druhá věc je to právo milovat a nechat se milovat od někoho, kdo za to stojí. A Steinmayer je fešák, je to hodný chlap a určitě tě má rád, když tě chtěl vidět. Taky to není pro něho jednoduchý, nemysli si. Je ženatý?“

„Je, má nějakou místní paní. Prý taky podnikatelku, vzal si ji kvůli firmě, ale je prý moc hodná a laskavá žena. Nemá žádný problém.“
„Jen tebe. Ale asi nepřijel jen proto, aby se s tebou sešel.“
„Měl tu sjednanou nějakou obchodní schůzku a při té příležitosti … “
„Ano, to je pochopitelné.“

Víc si neřekly. Nemohla usnout ani v peřinách, navoněných levandulí. I po koupeli stále cítila jeho parfém a jeho objetí a uvědomovala si, že od Hanuše něco takového nemůže očekávat. Ale o tom, co cítí a co ji tento muž nyní dal, to si ponese zbytkem života. Nezaobírala se myšlenkou, zda je to již nevěra anebo prostě životní událost, jako každá jiná, no Hanušovi se z toho zpovídat nebude.

VI.

Naďa píše email:
No, tohle – broučku, máme ale smůlu. Musím odjet na třídenní služební cestu. Nemohla jsem se z toho vytočit, promiň. Ale než sklapne víko rakve, ještě se mockrát uvidíme. Čau – Naďa.
Odpověděl:

Nemám zájem.


Anežka byla dychtivá novinek, ale přece se jen trochu bála Hanuše. Raději to nepodpalovat, pomyslela si.

„ Kde se dnes máte sejít?“ zeptala se Anežka u snídaně.
„ U zdymadla.“
„ No, tam nikdo nechodí. To je dobře. Nemám z toho nejlepší pocit.“
„ Já taky ne.“
„ Půjdeš?“
„ Půjdu. Ale asi pojedu domů dřív. Mám pocit, že se s Hanušem něco děje.“
„ Co by se s ním dělo? Sedí někde v knihovně a spisuje své veledílo.“

Jen aby, pomyslela si. Až do hodiny schůzky za nic nestála. Neopouštělo jí nějaké tušení. Určitě se to dnes nějak zhatí a já pojedu domů. Domů. Opakovala si v duchu.
Půl páté. Nikde nikdo. Až měla obavu z toho, že je tu tak sama. Napínala oči, jestli se někde neobjeví jeho postava. Rozhodla se, že ho naposledy obejme a pak odjede zpátky. Tohle nemá nikdo z nich zapotřebí. Pět hodin. Otočila se k odchodu.

„ Boženko,“ zaslechla jeho hlas tak blízko, za svými zády.. Až jí zatrnulo. Obrátila se k němu a nechala se obejmout. Cítila, jak jí prostupuje láska, pocit viny a smutek.
„ Promiň, nemohl jsem dřív.“
„ Málem jsem odešla.“
„ Já vím, já vím,“ šeptal a líbal jí do vlasů.
„ Ještě dnes večer musím letět zpátky. Žena onemocněla.“

Chvíli stáli v objetí a pak od sebe odstoupili. Podala mu ruku. Věděla, že ho už ho nikdy neuvidí. Ještě se za ním dívala, jak mizí mezi stromy.

VII.

Odjela za hodinu po té schůzce a Anežce raději nic neřekla. Vstoupila do bytu a Hanuš byl doma.
„ Ty už jsi doma?“ zeptal se, aby si potvrdil, co vidí.
„Ano, přijela jsem dřív. Měla jsem pořád takový divný pocit, že se s tebou něco děje.“
„ Jaké to bylo?“ zeptal se jí.
„ Normálka. Povídaly jsme si. Pily kafe, couraly po obchodech.“
„ Já byl doma. Hrozně sám.“

Stiskla mu ruku.

„ A víš, co jsem si říkal?“
„ To nevím.“
„ Dřív, než pořádně zestárneme, tak si ten život ještě spolu užijeme.“
„ Ano,“ usmála se do tmy. Políbila ho a pohladila.
„ Mám tě rád, Boženko.“





Stará záležitost



V těch neutěšených dnech, když si uvědomil, že ztratil svou hlavní životní oporu a blízkého člověka, nevěděl, jak si vrátit potřebnou rovnováhu. Na psacím stole, který babička vždycky tak pyšně a pečlivě utírala, byl prach. Díval se otupěle na rozložené knihy a tužkou popsané listy. První rukopis, který, po létech studia a dřiny, měl vnést světlo do historických událostí z rodného kraje svých nejbližších příbuzných. Tolik se nad tím naseděl! A kdyby nebylo laskavé péče jeho babičky, nemohl by se ani tolik na svou práci soustředit. A nyní, skoro bezmocný, ve velkém čtyřpokojovém bytě, plném starožitného nábytku a porcelánu, broušeného skla, všech těch památek, starožitností, měl pocit ztráty domova, ztráty víry v lidi, ztráty důvěry ke všemu, co je kolem a o čem vlastně nikdy nepřemýšlel.

Zbytečná smrt, léta dřiny a úsilí, postačí vteřina, aby se všechno propadlo do ztracena. Má to tedy smysl? Tuto  otázku si kladl, když si vzpomněl na úplně zbytečnou smrt, které byl, bohužel, svědkem. Ano, jeho babička, Marie Kadeřábková, byla tou obětí, o které se v posledních dnech mluvilo v novinách. Před týdnem, v ranních hodinách, byla sražena na přechodu. Pachatelem byl osmnáctiletý řidič. Když ho policie po krátké době dopadla, byl opilý a blábolil, že si nic nepamatuje.
Telefon přerušil tísnivé ticho a on ho zvedl, snad v naději, že je to některý z jeho šachových přátel. Ale hned poznal, po sípavém zvuku dechu, že je to jeho starší sestra .
„ Michale, potřebuji s tebou mluvit. Ale hodně se mi přitížilo. Nemůžeš ještě dnes přijít? Je to důležité.“
„ Stalo se něco?“ Opět cítil, jak se mu vrací ten ohromující, úžasný úzkostný a bolestný pocit, který poznal ve chvíli, kdy mu oznámili, že je babička mrtvá.
„ Ne, neboj. Přijeď.“

Otevřel skříň a vybral si oblečení. Ještě bylo krásně nažehleno a upraveno. Znovu mu vstoupily slzy do očí. Sundal si župan, v koupelně se opláchl, zkontroloval svou tvář, jestli je dobře oholena, přičísl si své husté a neposlušné vlasy a pomalu se oblékal. I vtom smutku a rozporuplných citech dbal o svůj zevnějšek. Bylo to uklidňující. Kapesníkem si otřel slzící oči, vzal si příruční tašku, vypnul rádio, zhasl postranní světlo a vyšel na ulici.

Uklidnilo ho, že ulice, zaplavená pozdním zářijovým sluncem, je poloprázdná a že nepotkává známé a sousedy, kteří s líčeným soucitem, ale ve skutečnosti ze zvědavosti, by se vyptávali na detaily té tragédie. Babička byla hodná, ale mezi sousedkami dost neoblíbená. S nikým se nebavila a jen tak pozdravila. Říkalo se ní, že nosí nos příliš vysoko, že má spoustu peněz a proto si myslí, že je lepší než ostatní atd. atd. Nikdy si to neuvědomoval, až nyní, kam až lidská zloba, závist a záludnost, mohou dojít. Prošel podchodem na druhou ulici, kde bydlela jeho sestra. Zápasila s rakovinou a po babiččině smrti se jí ještě přihoršilo. Nerad se díval na její utrpení. Skoro měl i chuť se vyhýbat návštěvám.

Zazvonil na zvonek u domovních dveří na správcovou. Neměl klíče od domu. Nechtěl si je brát, protože měl strach, že je někde ztratí a že tu chudinku ještě někdo vykrade. Zazvonil a po paměti čekal šouravý krok nemocné ženy. Ale byl překvapen, že se za dveřmi blížily svěží kroky a dveře se energicky otevřely. V nich stál muž, asi padesátiletý, elegantně oblečený a jeho vzezření nasvědčovalo i dobré hmotné zázemí.

„ Dobrý den,“ řekl nesměle a díval se do energické tváře neznámého muže.

„ Dobrý den, jsem doktor Nesvadba. Prosím, pojďte dál.“ Ani pořádně nezaregistroval jeho představení a mechanicky mu podal ruku.

Vešel. Do nosu ho uhodil pach nemocného člověka, takový pach, který neodmyslitelně patří k lidem nemocných rakovinou. Štítil se ho, ale současně pociťoval bezmocný soucit.

„ Jistě je vám divné, že se tu potkáváme.“

Jeho sestra napolo seděla a napolo ležela na pohovce, těžce dýchala a on poznal, že se blíží její konec. Vždycky to poznal podle uhasínajících očí na nastupující nepřirozené sinavosti v obličeji. Možná, že ještě tuto noc - blesklo mu hlavou a hrdlo se mu sevřelo lítostí, strachem a děsem.

 Jsem právní zástupce vaší babičky. Já vím, že vám o mně nikdy nic nevyprávěla. „
Pružně vytáhl z elegantní aktovky červenou slohu a vytáhl plnou moc. Podal mu jí. Přečetl si jí a vrátil. Tázavě se na něho zahleděl.

„Vaše babička tušila, že se, dřív nebo později, stane obětí pomsty. Svěřila mi tajemství, které, podle jejího přání, vám mám sdělit, kdyby nešťastnou náhodouˇ zemřela.“

„ Pane doktore, pane doktore.“ 

Odmítavě zvedl ruku, jakoby chtěl zastavit proud řeči.

„ Den před tím, než se to stalo, byla za mnou. Ukázala mi výhružné dopisy a také mi ukázala dokumenty, které vlastnila.“

„ Vůbec vám nerozumím:“
„ Celá věc se má tak. Před třemi roky jste začal sbírat materiály pro svou novou knihu. Setkal jste se s několika lidmi, kterým jste o tom vyprávěl a také s lidmi, s kterými jste konzultoval vaši látku. Je to pravda?“

„ Ano, je to pravda.“ V mysli se mu přitom vynořilo pár tváří. Profesor Karlíček, Docent Jeřábek, doktorka Hlaváčová, pak pár přímých svědků.“

„Vaše babička si četla ve vašich poznámkách a zjistila, že jste se dotkl jednoho tajemství, které však znala jen ona, jako svědkyně. Tenkrát. “

Jeho slova přerušil hluboký kašel jeho sestry. Oba se obrátili. Byla, chudák, úplně bílá a chvěla se po celém těle.

„ Asi budeme pokračovat někde jinde,“ řekl advokát a vydal kapesník. Předstíral, že si chce utřít nos, ale on věděl, že je to kvůli pachu, který se silněji rozšířil ve vzduchu.

„ Kdysi dávno, když vaše maminka byla ještě malá holka, se stala v místě, kde žila vaše babička, dědeček a někteří členové rodiny, vražda.“

Odmlčel se a znovu si zlehka přitiskl kapesník k nosu. Sípavý dech sestry jen více dramatizoval atmosféru, která se rozhostila po těch slovech v pokoji.

„Jedno mladé děvče, které se líbilo, tehdy mocnému a bohatému majiteli jediné místní firmy, mělo pocit, že když se podvolí, že vyvdá velký majetek. Pod falešným slibem sňatku strávila s panem majitelem noc. Ráno se jí vysmál, když se ho zeptala, zda splní svůj slib manželství, který jí večer dal. Utekla domů a všechno pověděla otci. Ten nelenil a šel za starostou. Nikdo však nechtěl proti člověku, který zaměstnával hodně lidí ve vesnici, nic podniknout.

Sedl si, protože teď si vzpomněl, že v souvislosti s pátráním po minulosti, na tento případ narazil a tak ho zaujal, že hledal víc a víc dokumentů.

„ Jednoho dne šla vaše maminka s kamarádkou do blízkého háje, kterému říkali Slavičín, na jahody a vaše maminka uviděla dvě postavy, muže a ženu, jak tehdy vypověděla, jak se hádají a pak ten muž zvedl ruku, v které se na okamžik zaleskl nůž a ta žena zmizela v lánu obilí. Obě dívky raději utekly domů. Její kamaráda nic neřekla, ale vaše maminka svěřila tu záležitost doma. To ještě netušila, že ten muž, kterého viděla, je právě pan majitel A druhý den byla nalezena v blízkém potoce mrtvá dívka, celá pobodaná.“
Advokát se odmlčel a napil se vody ze sklenice.
Sestra se utišila. a pozorně naslouchala vyprávění.

„Zločin byl samozřejmě vyšetřován. Všichni se báli svědčit proti tomu člověku. Soudce, který se dozvěděl od kamarádky vaší matky, že něco spolu zahlédly, se přiklonil k vyslechnutí dívky a ta ze strachu i s poslušnosti všechno vyklopila. Ale protože to bylo takové maloměsto, to víte, tak si pan majitel na soudce došlápl, ten dostal strach a vyšetřování nechal. Vaše babička se k vyšetřovacímu spisu. Ze strachu, aby měla „něco v ruce“, kdyby došlo ještě k dalším nepříjemnostem ze strany majitele, schovala listiny. Soudce oznámil jejich krádež a případ se uzavřel. Ale pachatel nebyl klidný a samozřejmě, že začal pátrat po spisu, aby ho mohl zničit a případné svědky umlčet, buď podobném anebo po zlém.“ 

„Ale pak se rodina odstěhovala do Prahy, ne ?“  řekl.

„ Ano, do konce války bydlela v Praze. Vaše maminka se pak vdala, avšak víte, jaká se stala další tragédie, Vaše babička přikládala vinu tomu člověku. Ale nebyly nikdy na to důkazy. Netajila se však s tím a znovu rozčeřila starou nenávist a strach v rodině pana majitele. A pak jste na okolnosti toho případu narazil vy. Ani nevíte, že jste o tom diskutoval vnukem a majitelem firmy, jejíž obchodní značku obnovil a jehož jste považoval za pouhého pamětníka.. Bohužel, nějakým způsobem se dopátral vaší identity a už bylo pro něj maličkostí si objednat vraždu vaší babičky.“

„ Vy už víte?“ Hrdlo se mu stáhlo a ruše rozklepaly.

„ Ten chlapec, co to udělal, nakonec řekl úplně všechno. I kolik dostal zaplaceno. Je však plně zodpovědný a dostane vysoký trest. Život vaší babičky byl oceněn na půl miliónu korun. Tak velkou cenu mělo mlčení."

Sestra ležela již klidněji a její oči se zase trochu rozjasnily.
„ Pokud ovšem mu nebude zaplacen šikovný advokát, který ho z toho dostane.“ Pochybovačně se na něho podíval a doktor trochu uhnul pohledem.
„ Chcete podat žalobu „ zeptal se přímo, „ v tom případě , jsem vám k dispozici.“
Zamyslel se. Babička teprve čekala, až jí uloží na její místo, kde ležela její dcera, jeho matka s otcem. Nikdo se už nedozví pravdu. A k čemu ? Aby se roztočilo další kolo ? Vždycky bude někdo ochotný vzít do ruky právo a namířit třeba zbraň vůči němu.

Doktor mu podával babiččiny listiny, které tak pečlivě ukrývala pro případ, kdyby se něco stalo. Už se stalo a stejně,. Nebyly k ničemu.
„ Nejsem si jist, zda bych si přál pokračovat. Uložte ty papíry a já vám brzy přinesu i rukopis své knihy. Můžete ho zavřít také do trezoru.“

Doktor pokýval souhlasně hlavou. Vrátil se domů, už byla tma. Rozsvítil stolní světlo a jedním tahem ruky shodil veškeré knihy, papíry a dokumenty na zem. Chvíli měl pocit, že by měl něco pořádného udělat, pěstí praštit tem celý svět, který ho tak dnes děsil, do obličeje. Pustil si rádio. Zrovna vysílali nějaký barokní koncert. Zaposlouchal se do hudby a nechal myšlenky volně plout. A pak ho něco napadlo. Vstal, přešel místnost a tomu nápadu se bránil. Nedalo mu to. Shýbl se a zvedl ze země svůj poznámkový blok. Rychle v něm zalistoval. Hledal jméno starého pana majitele. Nesvadba, Nesvadba. To není možné. Znovu ho popadl ten divný děs a strach. Hrábl do své aktovky a hledal vizitku toho advokáta. Tak doktor Nesvadba. Zalapal po dechu. Odpotácel se do kuchyně, otevřel naplno kohoutek studené vody a strčil si pod něho hlavu. Pak vodu zavřel a ručníkem se utřel. Chvíli byl v pokušení si namluvit , že je to shoda jmen. Zazvonil telefon. Poznal jeho hlas.

„ Nezlobte se, vyrušuji, že ? Chtěl bych se vás zeptat, kdy se u mne zastavíte s tou vaší knihou, jak jste si chtěl dát od úschovy. Koncem týden totiž odlétám do Bruselu.“

„ Zítra, pane doktore, hned zítra ráno k vám přijdu.“

„ Výborně. A že pozdravuji vaši paní sestru.“

Doktor vzal rukopis do rukou. Všiml si, že se trochu usmál. Otevřel trezor a založil svazek a trezor zamkl.

„ Nemusíte litovat, takových kauz, které se nikdy nevyšetří je spousta.“

Nepřijal jeho podávanou ruku. Jen si vzal lístek o úschově , pozdravil a odešel. Napadlo ho, že navštíví sestru. Ta byla , jak zjistil, docela v dobré náladě. Nedělal si žádné iluze, že se její stav zlepší, ale byl tomu v tu chvíli rád. Poprvé za dlouhý čas ji políbil do řídnoucích vlasů a pohladil. Cestou domů už přemýšlel nad tím, jak jí ulehčit závěr jejího života.



Profesionální omyl



Doktor Janík byl starý mládenec.  No, starý.  Bylo mu kolem osmačtyřiceti let, ale svými zaběhnutými zvyky a rituály se podobal starému člověku.  Bydlel v útulném pražském bytě blízku středu města a vedl život slušný a spořádaný.  Chodil hrát kulečník, sem tam si zašel do Národního divadla v pěkném obleku a v růžové náladě, jak sám  charakterizoval svoje rozpoložení.  Měl jen pár přátel.  Ne, že by o něho ženy nejevily zájem.  Naopak, byl velmi vzhledný muž, elegantně se oblékal a choval se velmi zdvořile, až prkenně, rozhodně i po stránce hmotného zajištění si nemohl vůbec stěžovat.   Ale myslel si o sobě, že neumí s ženským světem komunikovat.  Zdálo se mu, že je příliš nudný se svými zájmy a že ženy očekávají od mužů právem chování, kterého on nebyl, podle svého soudu, schopen.  
V poslední době se držel v kanceláři a doma, protože ho začala bolet hlava a cítil se velmi unavený.  Víc, než by si to vyžadoval nával práce.  Ráno při holení se díval starostlivě do zrcadla, jestli se neprojevuje nějaká nemoc.  Nebyl žádný hypochondr, to ne, ale neměl nikoho, kdo by se mohl o něho starat, rovnat jeho krásné knihy v starodávných skříních po předcích a starat se o kartotéku klientů,  o svěřené obnosy do úschovy a vůbec o jeho zaběhnutou advokátní praxi.  Nevedl ani koncipienty.  Šli mu na nervy ti nedočkaví sotva vylíhlí právníci, kteří sotva se naučili psát značku paragrafu, jak sám říkal, už chtěli bourat svět a vydělávat velké  peníze. Byl opatrný, úzkostlivý na pořádek  a profesionální. Vedl semináře na Právnické fakultě, měl výbornou pověst mezi svými kolegy a za celou dlouholetou praxi  se nedopustil profesionální chyby.
Tohle si všechno uvědomoval.  Je sám z vlastního přesvědčení.  
A tak si jednou večer zašel na kulečník, aby byl mezi lidmi, jak říkal.  Jeho přátelé už měli rozehrané partie, tak nechtěl zasahovat a sedl si ke stolku a mávl na číšníka, aby mu přinesl kávu a skleničku vody.
„ Ahoj, doktore, tak jak jde život ,“ Plácl ho po zádech jeho přítel doktor Lhota.  
„ Jde to, doktore,“ usmál se.  Lhota se na něho pátravě podíval.
„ Není ti nic ? Připadáš mi nějak bledý. “
Přisedl si k němu.
„ No, víš, nějak mně v poslední době pořád bolí hlava, nemám chuť k jídlu a myslím, že to není ani přepracováním, ani chřipkou.  Jde to v takových návalech a já nevím, co s tím.  Nic mi nezabírá. “ Svěřoval se mu tiše, s jakousi vnitřní cudností, nebyl zase tak zvyklý mluvit o sobě.
„ Tak přijď ke mně na kliniku.  Podíváme se na to a něco s tím uděláme, doktore.  Jdu hrát.  Tak přijď třeba zítra, platí ?“
„ Platí,“ řekl s důvěrou a s ulehčením, protože to byl krok, který opravdu hodně zvažoval a kterého se v duchu bál.  Mám to za sebou, pomyslel si a s chutí se napil kávy.
Druhý den ráno se pečlivě osprchoval, vzal si nové prádlo, které si dal pod stromeček a oblékl se do svátečního obleku, velmi elegantního, který měl ve skříni pro zvlášť zvláštní chvíle.  Usmál se, když si vzpomněl na některé pro něho radostné chvíle.  Uměl je prožívat a uchovávat si je v paměti.
Životě bído, přec tě mám rád,“ zarecitoval si nahlas a uvázal si pěknou kravatu.  Ještě jednou zkontroloval vzhled a pak vzal do ruky svou aktovku, pečlivě zamkl byt a vydal se pěšky na kliniku.  Byl pěkný den, den, od kterého si sliboval, že mu dá šanci se zbavit starostí se zdravím.  Bylo to poprvé, kdy to bral opravdu vážně.  Prošel chodbami plnými lidí, kteří čekali na výzvu sestry a sem tam prolétl nějaký zřízenec nebo lékař.  Až došel na neurologickou kliniku.  V čekárně seděla  jedna starší paní s dítětem.  Asi babička, pomyslel si.  Sedl si a dal si aktovku na kolena.  Jak měl vy zvyku, položil si na ní ruce a oči upřel ke dveřím.  Zachvíli se otevřely dveře a jeho přítel stál v nich.
„To jsem rád, že jsi přišel,“ přivítal ho a pokynul mu, aby vstoupil.  Na jeho pokyn se začal svlékat, aby mu mohl udělat první neurologické vyšetření.  Nebylo mu to příjemné, protože nebyl zvyklý se svlékat před druhými lidmi.  Ale v zájmu svého lidu se příliš nezdráhal.  Neurologické kladívko se rozběhlo po nervových drahách, pak mu proklepal kolena, nechal ho sáhnout si na nos, prostě takové běžné věci. .  Také mu vzali krev a poslali ho na rentgen hlavy.  Tam seděl s mnoha lidmi dvě hodiny, než přišel na řadu.  Pak se vrátil do ordinace.  Výsledky z rentgenu tam ještě nebyly.  
„ Jakmile budeme něco vědět, zavolám ti, neboj.  A kdyby tam něco bylo, tak si tě pozvu a budeme to léčit.  Neboj. “
Uklidněný šel do své kanceláře a pracoval až do večera.  Den za dnem ubíhal ve stejném tempu.  Říkal si, kdyby něco bylo, už by mi volali.  
A tak jedno ráno zazvonil telefon.  Zvedl ho a svým příjemným hlasem se do něho představil
„ Ahoj,“ ozval se hlas jeho přítele, „ tak jsme udělali všechny rozbory.  Nebudeme si nic nalhávat.  Máš nádor na mozku.  Podle polohy, nedá se to operovat. “
„ Tomu nerozumím, jak dlouho ….  Co s tím…“ blekotal a z rozčilení zlomil tužku, která ležela na zápisníku.
„ Těžko říci.  Ale nebudeme to vyřizovat po telefonu, zítra přijď. “
„ Dobře,“ Řekl to s pokorou a i trochu se uklonil
Ale když položil telefon, měl pocit, že se  ním točí celý svět.  Opřel se o opěradlo a položil ruce na opěradla křesla.  Zaklesl oči do oblohy přes zamžené okno a snažil se vymístit všechny myšlenky.  Velmi úporně se snažil na nic nemyslet.  Jen tak si udrží psychiku v klidu. o
„ Pane doktore, máte tu návštěvu,“ otevřela dveře sekretářka a svým hlasem ho vyrušila v jeho úsilí o sebeovládání.  Otočil k ní hlavu a ona se lekla, protože vypadal vyděšeně, tak ho nikdy neviděla.
„ Co je to za lidi,“ řekl tichým hlasem a ona mu mlčky nalila do sklenice vodu a podala mu ji.
„ Pán a paní Bruknerovi. “
„ Ať chvíli počkají. “
Znala ho tak dobře, že se dál neptala a zavřela dveře.  Když osaměl, jeho oči zabloudily k telefonu a udělal pohyb,.  Jakoby ho chtěl zvednout.  Ale pak obě ruce položil na stůl a , jakoby si chtěl zakázat cokoliv dělat, brát do rukou a nebo si cokoliv psát do svých diářů.
Den, který neměl být … kolik jich takových bylo a kolik jich bude ? Hlavně těch, které by být měly.
Někdo tiše zaklepal na dveře a on se rozhodl, že své klienty přijme a bude dál pokračovat ve své práci.  
Odpoledne se sbalil, zavřel stůl, zamkl sejf a ještě jednou před odchodem očima zkontroloval, jestli na nic nezapomněl.  Auto nechal v garáži a šel pěšky domů.  Nejdříve šel rychlým krokem, ale pak zpomalil a zatočil směrem k parku, který se nacházel mezi domy.  Kousek přírody.  Sedl si na lavičku, na kolena si položil aktovku a rukama ji přejel, jako by ji chtěl pohladit.  Stromy lehce šuměly a kolem nich poletovali ptáci.  Nikdo v parku nebyl, byl tam sám a byl tomu vděčný.  Ne vždycky se mu tohle dařilo.  A vlastně teď cítil, jak hodně potřebuje být sám a vypořádat se ze situací, do které se dostal.  
Nepřemýšlel o tom, co všechno bylo za ním, co je v jeho životě nyní a co bude potom, i když lidé často v takové situaci bilancují, hodnotí a pláčí.  On neplakal.  Měl v sobě prázdnotu a to bylo to nejlepší, čeho vůbec mohl dosáhnout.
V aktovce mu zazvonil mobil.  Dříve by po něm hrábnul a začal by hned komunikovat.  Ale neměl chuť se s nikým bavit.  Hrdlo měl stažené. Zachvíli zase.  Nechal ho zvonit, protože se nechtěl vytrhovat ze svého rozjímání. Jen rukou se dotkl svého čela a přejel si po něm, jakoby chtěl dokonale vyprázdnit hlavu.  Za chvíli znovu. .  Kdo to asi pořád tak naléhavě volá ? Otevřel aktovku a vytáhl mobil.  Podíval se na poslední číslo.  Vida, řekl si, ještě to není všechno.  Chtěl zavolat zpět, ale rozmyslel si to.  Ale v jeho prstech se mobil znovu rozezvučel.  Zpráva.  Tak dobře.  Otevřel ji a oři se mu zamžily.  Nasadil si brýle, aby lépe viděl na display.
„ Pavle, okamžitě volej.  Chybná diagnóza. “
V hlavě se mu roztočily snad všechny paragrafy a první impuls, který ho popadl, byl vztek.  Ale nenechal se jím opanovat.  S rozvahou pomalu vložil telefon do tašky a vydechl si.  Opřel se opěradlo lavičky a zavřel oči.  Soustředil se na rytmus svého dechu. Pak teprve vytáhl mobil a zavolal na číslo, svého přítele.  Chvíli se nikdo neozýval.  Konečně to někdo zvedl-.
„ Doktor Lhota. “
„Tady Pavel.  Tak, o co jde ?“
„ Pavle, stala se chyba. , Ještě jednou jsem to prověřoval.  Prostě se spletly laboratorní výsledky a rentgenové.  Zaměnili to s jiným pacientem, jmenoval se jako ty.  Ale to je jedno.
Jsi v pořádku.  Nezlob se.  Doufám, že náš nebudeš žalovat. “ V sluchátku  rezonoval smích, který znal z kulečníku.
„Žalovat ?“ zašeptal.  Copak podáním žaloby by ze sebe sejmul tu hrůzu, kterou od rána prožíval ? Copak by mu někdo mohl vrátit tento den, který prožil v takovém stavu ? A nebo, řekl si v duchu, nebyl to jeden z nejcennějších dnů v mém životě ? 
„Tak ti blahopřeji.  Spadl mi kámen ze srdce. “
„Já vám všem také blahopřeji k opravdu profesionálnímu výkonu. “
Ukončil hovor a vstal.  Den se už chýlil pomalu k večeru.  
Když přišel domů, udělal si malou večeři a kávu, sedl si k psacímu stolu a otevřel svůj deník.  Svým krásným rukopisem nadepsal datum a chvíli zvažoval, co bude psát dál.  Znovu mu v hlavě proběhly všechny ty události.  Chvíli přemýšlel a pak napsal dvě slova.
„ Stydím se. “

Zavřel desky a zhasl světlo.  Do pokoje se vkrádalo světlo z pouličního osvětlení.  Sem tam zahučela tramvaj a do okna zaléhaly hlasy z ulice.  Díval se do stropu a myslel na svou maminku.  Měl pocit, že se znovu narodil.  Dostal ještě příležitost.