Doba Ludvíka XII. (1498-1514)
Nástup Ludvíka XII. na francouzský trůn roku 1498 znamenal nástup jedné z vedlejších liniíkrálovského rodu (vévodů orleánských), která ovšem skončila se samotným Ludvíkem. Ten byl jako člen orleánského rodu mocným mužem, neboť mu patřilo jedno z nejmocnějších vévodství v zemi. Zároveň na něj roku 1465 přešel nárok na milánské vévodství, což byla velmi důležitá okolnost následné francouzské zahraniční politiky. Od 80. let prováděl vlastní politiku, částečně ze zklamání z toho, že jako druhý muž ve státě byl odstaven od jakékoliv moci. Po smrti Karla VIII. 7. 4. 1498 (žádný z králových synů se dospělosti nedožil) nastoupil na francouzský trůn a zároveň na něj přešel králův nárok na Neapolsko. Roku 1499 se oženil s královnou-vdovou Annou Bretaňskou, dědičkou bretaňského vévodství.
Italské války
Doba Ludvíka XII. v zahraniční politice byla obdobím italských válek, již roku 1499 byl král ve válce s Milánem. Třebaže války se nikdy nepřenesly do Francie, země za Ludvíka utrpěla v Itálii značné ztráty. Hlavním královým protivníkem byl císař Maximilián I., nárokující si Burgundsko a považující se za nejvyššího lenního pána Itálie. Ludvíkovi se nepodařilo získat Neapolsko, které připadlo Španělům, a Ludvík se ho 1504 formálně vzdal za spojenectví s Ferdinandem Aragonským. Roku 1504 se usmířil Maximiliánem, získal Milánsko, ale následně dohodu zrušil. Jelikož byl bez mužského potomka, dceru Claude (která měla získat nárok Bretaň a díky sňatku s budoucím Karlem V. od otce a císaře Burgundsko a Milánsko) místo za Karla provdal za následníka trůnu, angoulemského vévodu Františka, čímž předešel možnému dělení monarchie a dynastické nestabilitě.
Následné období bylo dobou proměňujících se aliancí a změn stran motivovaných přímluvami papeže, sliby a smlouvami. Roku 1510 se král opět spojil s císařem proti papeži, Benátkám, Anglii a Španělsku (tzv. Svatá liga). Vojevůdce Gaston de Foix zvítězil v r. 1512 v bitvě u Ravenny, ale padl a jiné schopného vojevůdce Francouzi neměli. Císař Ludvíka opustil, Milánsko bylo ztraceno. Francii hrozila ze všech stran invaze a porážka. Král se ale spojil s novým papežem Lvem X. a uzavřel příměří.
Král prováděl i rozsáhlé vnitřní změny, zejména v oblasti práva, správy království, financí a hospodářství. Do jeho vlády spadá vrchol první vlny kodifikace obyčejového práva. V roce 1498 ustanovil král Grand conseil, vlastní soudní orgán, který měl právo odejmout královským soudům případy a řešit je. Roku 1501 král zřídil provensálský parlament v Aix, již předtím 1499 podobný orgán v Rouenu pro Normandii (de Normandy). V oblasti legislativy je významná ordonance z Blois 1499 týkající se správy království a justice. Mnoho jeho opatření se týkalo financí – mj. cel, peněžního oběhu, daní a obchodu. Výsledkem bylo období hospodářské a vnitropolitické konsolidace, král se snažil chránit rolníky a snižoval pozemkovou daň[22]. Důležité je z hlediska vnitřní politiky, že král nikdy nesvolal Generální stavy, spíše operativně svolával notábly či omezený počet představitelů vybraných stavů.
Hodnocení vlády Ludvíka XII. není jednotné. Většina historiků vyzdvihuje jeho vnitřní umírněnou a reformní politiku, kterou posílil francouzský stát. Mnozí ho však odsuzují za jeho neúspěchy vojenské a zahraničněpolitické. I v časech velké krize 1512-14 však dokázal království bez úhony vyvést z nebezpečí.
František I. (1515-1547)
Nejdéle vládnoucí panovník Francie v 16. století nastoupil jako angoulemský vévoda na trůn po smrti Ludvíka XII. 31. 12. 1515. Byl uznáván součastníky pro své rytířství, podporu umění a vzdělání. Velký vliv na něj měla jeho matka Louisa Savojská, v letech 1515 a 1524-25 regentka Francie.
V roce 1519 František usiloval o své zvolení císařem, i díky úplatkům byl však zvolen Karel V., jeho věčný protivník Francie si však podržela nadále vliv v politicky nejednotném Německu. František podnikl roku 1515 úspěšnou výpravu do Milánska korunovanou vítěznou bitvou u Marignana. Záhy urovnal i vztahy s papežem vydáním Boloňského konkordátu (1516), který znamenal kompromis mezi zájmy krále a papeže. Papež díky konkordátu získal právo investitury (církevní představitele nadále vybíral král) a právo na část příjmů z církevních obročí.
Francie zápasí o své italské nároky
Francouzská okupace a královy reformy (včetně snahy zavést v Milánsku francouzské právo) se setkaly s odporem a roku 1521 král o Milánsko opět přišel díky císaři. Františkovy snahy nakonec ztroskotaly definitivně vojenskou katastrofou u Pavie (1525), po níž byl král zajat a odvezen do Španělska. Po propuštění byli rukojmími několik let královi synové. Mírem v Cambrai (1529) se František vzdával svých italských nároků, nicméně ještě několikrát vojensky v Itálii zasáhl, přesto bez trvalých výsledků.
Do období Františkova panování spadají počátky protestantismu ve Francii, který měl být určujícím faktorem francouzského vývoje po celé 16. století. Doba Františka I. je dobou velkého rozmachu vědy a kultury. František obdivoval italskou renesanci a zval do země italské vědce a umělce (mj. Leonarda da Vinci). Začíná zlatá éra francouzské renesance a humanismu, budují se přepychové zámky na Loiře, začíná mohutný rozvoj francouzské literatury, který trvá do konce století. Vedle oblíbených básníků (Marota, Bellaye, Ronsarda) svou dobu intelektuálně a kulturně ovlivňují François Rabelais a Michel de Montaigne, jejichž díla měla široký ohlas. Humanismus dostává svůj výraz i v oblasti práva, zejména v doktrínách a učení na univerzitě v Bourges. Významnou patronkou umění a učenců byla králova sestra Markéta. Po jejím sňatku s navarrským králem Jindřichem se královský dvůr v Pau stává jedním z kulturních center Francie
Jindřich II. (1547-1559)
Král Jindřich II. nastoupil na trůn po svém otci Františkovi I. a v historickém pojetí bývá charakterizován jako méně schopný vladař. Již v době otcovy vlády vystupoval otevřeně proti jeho politice. Není proto překvapivé, že roku 1547 propustil otcovy rádce a vytvořil kolem sebe postupně úzký okruh osob podílejících se na moci. O moc na jeho dvoře bojovaly 3 mocné rody – nejbližší královi příbuzní Bourboni, loajální Montmorencyové a jejich protivníci Guisové z mladší větve rodu vévodů lotrinských (za vojenské služby a věrnost králi v období krize po Pavii se roku 1528 stali prvními francouzskými pairy, kteří nebyli princi z krve královské). Bourboni byli vedeni neschopným vévodou Antonínem, za ním ale stál jeho schopný bratr Louis Condé. Sňatkem Antoina s Janou Albretskou, dědičkou Navary, získali rozsáhlé území v jihozápadní Francii. Od 2. poloviny 50.let se otevřeně hlásili k protestantismu.
V zahraniční politice byl Jindřich protivníkem Habsburků a zasahoval do italských i německých poměrů. Vystupoval jako ochránce německých knížat před španělskou tyranií. V Itálii trval konflikt o Milánsko. Roku 1557 zahájil král svou největší ofenzivu v Itálii vedenou Guisem proti Španělům na podporu papeže. Ti však napadli království ze severovýchodu a Montmorency byl drtivě poražen. Hrozilo přímé ohrožení Paříže, heroickou obranou obleženého Saint-Quentinu proslul Gaspard de Coligny. Guise se musel vrátit a Francie tak definitivně přišla o své pozice za Alpami. Do války vstoupila proti Francii i Anglie. Guise obešel španělské jednotky a dobil 8. 1. 1558 Calais, které od Stoleté války drželi Angličané. Válka se dostala do mrtvého bodu. Proto byl roku 1559 uzavřen mír v Cateau-Cambrésis, kterým se Francie výměnou za mír vzdala většiny svých územních zisků z doby Františka I., zejména Piemontsko. Mír nicméně zajistil Francii až do 90. let klid na mezinárodní scéně.
Z hlediska vnitřní politiky proslul jako nemilosrdný bojovník proti „luteránské herezi“. Právě jeho doba je érou nejtvrdších represí proti příslušníkům reformovaných církví, přestože jako dauphin sám pro výhodné spojenectví s německými zeměmi živil u protestantů naději, že bude shovívavějším panovníkem než jeho otec a povolí v zemi protestantismus. Po nástupu na trůn si však počítal nekompromisně a vydal mnoho královských výnosů proti hugenotům. Represe zesílila roku 1559, kdy krále již neomezovaly zahraniční problémy. I přes represe se okolo roku 1560 k protestantismu začíná hlásit velká část šlechty. Nepříznivý vývoj postihl i státní finance, neboť vybírané daně již nepostačovaly krýt nákladnou královskou politiku a tak se království významně zadlužovalo u velkých bank.
Synové Jindřicha II.
Jindřich II. zemřel nečekaně 10. 7. 1559 na zranění utrpěné při rytířském turnaji ve věku 40 let. Celkem tři synové Jindřicha II. vládli Francii: František I. (1559-60), Karel IX. (1560-74) a Jindřich III. (1574-89). Všichni bývají hodnoceni jako slabí panovníci. Krátká vláda nemocného Františka II. byla dovršením vlády jeho otce.
Moci se chopili Guisové, příbuzní královy manželky Marie Stuartovny. Ti, jakožto představitelé ultrakatolické strany, pokračují v represi protestantů. Od roku 1559 se protestanti v reakci na to bouří ve velké části království, vedeni rodem Bourbonů. Napjatou situaci měly řešit Generální stavy svolané královnou matkou Kateřinou Medicejskou na popud Louise Condého, se postavily agresivní politice Guisů. Smrt mladého krále v 5. 12. 1560 znamenala obrat.
Jindřich IV. si musel trůn vybojovat v občanské válce z periferie. Na podporu Katolické ligy provedlo do země intervenci Španělsko z Nizozemí. Katolíci se rozdělili na tři skupiny. Vedle ligistů zde byli přívrženci Jindřicha III. - část z nich následovala legitimního následníka trůnu, jiní začali dělat vlastní vyčkávací či mocenskou politiku. Jindřich porazil mnohem silnější ligistická vojska díky své odvaze a vynikající taktice v bitvách u Arques (1589) a Ivry (1590).
Katolická liga nedokázala vygenerovat silného kandidáta na trůn (třebaže Guisové svůj původ a nárok odvozovali od Karla Velikého, neměli jednoznačného vůdce), s kandidaturou přišli Španělé, ale proti tomu se s odkazem na sálský zákon vzedmula vlna odporu. Agresivní Španělé ztráceli podporu uvnitř samotné Ligy. Jindřich IV. roku 1593 přestoupil na katolickou víru a brzy na to 27. 2 v Chartres korunován, 22. 3. mu představitelé Paříže město vydali. Až do roku 1598 trvalo, než král porazil zbylé vůdce katolické Ligy a vyhnal ze země Španěly, s nimiž uzavřel vervinskou mírovou smlouvu v květnu 1598. Nenastolil žádné represe vůči svým protivníkům, s mnoha z nich udržoval dobré vztahy. Též si ponechal většinu ministrů Jindřicha III.
Jindřich se stal jedním z nejschopnějších a nejmilovanějších francouzských králů, byl znám svým bezprostředním jednáním s poddanými, bystrým selským rozumem i u šlechtice nevídanou prostotou. Důležité bylo i jeho renomé sjednotitele a vítězného vojevůdce. Mnoha smyšlenkám, dezinterpretacím jeho činů a jednostrannému hodnocení jeho osoby francouzští historikové někdy s nadsázkou říkají „pověst o dobrém králi Jindřichovi“. Země po desetiletích válek zažívala období míru a prosperity. Hlavním představitelem královské politiky a druhým mužem ve státě byl jeden z vůdců hugenotské strany baron Maximilien Béthune de Rosny (později vévoda de Sully), superintendant financí, který určoval veškerou hospodářskou, finanční a sociální politiku Koruny a podílel se na reformách armády. Jeho politika obsahovala mj. budování komunikací, zřizování manufaktur, obnovu válkou poničeného hospodářství a daňové úlevy pro rolníky. Jeho postavení bylo neotřesitelné, třebaže ho zejména šlechta nenáviděla pro jeho rozsáhlé pravomoci, aroganci, výjimečné schopnosti a otevřené hlášení se k protestantismu.
Řešení náboženské otázky
Po konsolidaci země musel král vyřešit i náboženskou otázku. Pro hugenoty představoval jejich bývalý vůdce garanci jejich postavení, bylo však třeba i jednoznačné právní zakotvení statusu hugenotů. To král učinil vydáním ediktu Nantského 13. 4. 1598, jehož vydání se setkalo s odporem určitých katolických skupin a parlamentních soudů, které zdržovaly registraci ediktu. Jeho prosazení a důsledné vynucování však přispělo k uklidnění náboženských svárů.
Až na konci své vlády se král vložil do zahraničních sporů. Jablkem sváru se stala otázka sporného následnictví v německých knížectvích Kleve a Jülich, která chtěli získat Habsburkové. Jindřich, který se cítil obklíčen Habsburky ze všech stran, se rozhodl pro válku s Habsburky a to jak v Německu, tak v Itálii a Španělsku. Jeho snahy vyvolaly odpor mezi mnohými katolíky, protože se v zahraniční politice jednoznačně postavil na stranu protestantů. Jindřichovy plány nicméně nemohly být uskutečněny, protože 14. 5. 1610 byl během finálních válečných příprav smrtelně raněn náboženským fanatikem Ravaillacem.
Použitá literatura:
Křesťanský slovník. Dostupné z : http://tena.takto.cz/LinkedDocuments/Johnson-Vecny_rejstrik.pdf
Med, J. Vývoj státu a práva ve Francii. Diplomová práce.
Přžílušná hesla z Wilipedie.
Kadlec: CírkevníDějiny, Franzen: Církvení dějiny, Frohlich: Církevní dějiny, Jedin: Dějiny koncilů
Žádné komentáře:
Okomentovat