Renesance: Renesanční papežové

   

Renesanční papežové, kteří následovali po vážném a ušlechtilém Evženovi IV. (1431-47), se sice pokoušeli neustále přimět Evropu k společné obraně proti Turkům, kteří z Balkánu ohrožovali celý Západ, jejich úsilí však bylo marné a nepřesvědčivé, protože samo papežství stále zanedbávalo svou univerzální úlohu a církevním státem upadlo do čistě teritoriální politiky malého státu. Mužové jako InocencVIII. a Alexander VI. považovali Patrimonium Petri pouze za své soukromé panství a chtěli je pokud možno poskytnout svým příbuzným. Nepotismus a rodinná politika papežů měla po té stránce neblahou úlohu i za reformace. Řídil se jí ještě Pavel III. (1534-49), a dokonce reformní papež Pavel IV. (1555-59); proticísařskou politikou církevního státu značně napomohli reformaci.

   Zaměření na zájmy drobného státečku především bránilo renesančním papežům, aby se věnovali včas a dosti intezivně nejvlastnějšímu všeobecně církevnímu úkolu, reformě církve. Péče o církevní stát, snaha zdobit Řím uměleckými výtvory a učinit jej střediskem humanismu a umění nebyla ani tak projevem všeobecné kulturní tvořivé síly církve, jako spíše (z toho hlediska) slávychtivosti knížete, a tedy zradou renesančního papežství v Římě; avšak posuzovány z hlediska božského úkolu církve, nejsou vůbec ekvivalentem jejích selhání po jiné stránce. Nemyslí se tím především na morální selhání několika papežů té doby (nikoli všech), ale na základní postoj k náboženskému, všeobecně církevnímu úkolu jejich vysokého úřadu. Odpovědnost padá stejně na kardinálské kolegium, které volilo papeže; ale padá opět na papeže samotné, neboť oni jmenovali kardinály.

   Renesance vstoupila do Říma za Mikuláše V. (1447-55); byl osobně bezúhonný, ušlechtilý a učený humanista, zakladatel vatikánské knihovny. Horlivě se přičiňoval o vytvoření obranné

fronty proti Turkům. Také Kalist III. (1455-58) usiloval všemožně o křižácké tažení proti nim. Bezmezná láska 77letého starce k vlastnímu rodu, španělským Borgiům, jej přiměla, že přijal do kardinálského kolegia dva synovce, mezi nimi také morálně zkaženého Rodriga Borgiu, pozdějšího Alexandra VI. Pius II. (1458-64), Ennea Silvio dei Piccolomini, byl jeden z nejslavnějších humanistů své doby; až do svého 40. roku vedl jako sekretář na dvoře císaře Fridricha III. příjemný život po humanistickém způsobu. Ale potom se obrátil, stal se knězem,

biskupem tridentským a nakonec papežem. Protože mu při reformním úsilí vytýkali jeho vlastní minulost, otevřeně přiznal v "retraktační bule" (1463) své chyby a žádal: Aeneam reicite, Pium recipite (Zavrhněte Eneáše, přidržte se Pia). Pro potíže s Turky se mu nepodařilo reformní plány provést. Pius II., stejně jako Pavel II. (1464-71), byl proti nepotismu. Ale Sixtus IV. (1471-84), bývalý generál františkánů, jako papež zahrnul svůj řád privilegiemi (Mare magnum) a zavedl do církevní správy nepotismus jako systém; pevně se tam usadil až do 17. a 18. stol. Nepotismus se táhne dějinami papežství ve středověku a novověku jako stále se rozmáhající rakovinný nádor (Schwaiger). Ačkoli jej Inocenc XII. r. 1692 zásadně zakázal, udržel se v jiných formách, dokonce až do nedávné minulosti (Pius XII.). 

Vrcholu dosáhl za renesančních papežů; ti udělovali svým synovcům a synům v léno území církevního státu, a snažili se je dokonce vyjmout z církevního státu jako samostatná knížectví (Alexander VI., Pavel III.). Počátek učinil Sixtus IV. tím, že přijal do kardinálského kolegia dva synovce, nádherymilovného, zcela světsky smýšlejícího Giuliana della Rovere, pozdějšího papeže Julia II., a mravně nevázaného františkána Petra Riaria (Ć 1474); dalšímu synovci Girolamu Riariovi udělil v léno knížectví Imolu; tento ctižádostivý, po moci toužící, bezohledný člověk zavlekl papeže do nebezpečných a hanebných politických sporů (spiknutí Pazziů proti Medicejským ve Florencii 1478, války s Florencií, Neapolí a Benátkami). V dějinách umění žije jako budovatel Sixtinské kaple. Inocenc VIII. (1484-92) byl zvolen úplně zesvětštělým kardinálským kolegiem, přitom volbu ovlivnily úplatky. Jeho pontifikát se vyznačuje korupcí ve správě kurie, zanedbáváním církevní reformy a péčí o dvě nemanželské děti z doby, kdy ještě nebyl knězem. Zcela veřejně slavil ve Vatikáně svatbu svého syna Franceschetta s dcerou Lorenza de'Medici; přivedl do kardinálského kolegia 13letého syna Lorenzova Giovanniho de'Medici; ten se později stal papežem Lvem X. (1513-21), který r. 1517 odbyl Lutherovy teze jako mnišskou hádku a chtěl užívat papežství, které mu Bůh dal.

Alexander VI. (1492-1503) znamenal nejhlubší úpadek papežství. Zvolilo ho zcela zesvětštělé kardinálské kolegium za nestoudných simonistických praktik; zneužíval svého papežského úřadu s takovou drzostí, že už současníkům připadalo, že vůbec není křesťan, ale zakuklený marano (zdánlivý křesťan ve Španělsku). I když někteří novější badatelé posuzují jeho vladařskou činnost příznivěji, přece se nedá popřít bezostyšnost, se kterou všechno podřizoval svým politickým cílům a bezuzdnému nepotismu, a jeho nemravný život. Využíval svého postavení, aby opatřil knížectví svým nemanželským dětem; čtyři z nich pocházely z cizoložného poměru s urozenou Římankou Vanozzou de Cataneis. Nejstarší z nich Pedro Luis Borgia (1458-88) se stal r. 1485 vévodou z Gandie; když zemřel, stal se jeho nástupcem v Gandii Juan Borgia (narozený 1474). Juan byl r. 1497 zavražděn v Římě (bratrem Césarem?). Vnuk Juanův byl sv. František Borgia (1510-72), třetí generál jezuitů. Smutně proslulý Cesare Borgia (1475-1507) byl již v 7 letech pronotářem, v 16 letech biskupem v Pamploně, v 17 arcibiskupem ve Valencii, v 18 letech kardinálem (1493); ale nikdy nebyl vysvěcen na kněze nebo biskupa, dostal jen svěcení na jáhna, ale od toho se dal v r. 1498 dispenzovat, když se vzdal hodnosti kardinála. Byl mravně nevázaný a hnán politickou ctižádostí. Po způsobu kondotiérů zápasil násilím, lstí a úskokem, přičemž mu byl každý prostředek dobrý pro to, aby si ve střední Itálii loupežením vybudoval vlastní říši. Papež mu v tom pomáhal, neboť byl od r. 1498 zcela pod Cesarovým vlivem.

   Lucrezia Borgia (1480-1519) se neprávem stala souhrnem mravní zkaženosti renesance (H. Rahner); byla obětí sňatkové politiky otcovy; po dvou nešťastných manželstvích se 1501 provdala za ferrarského vévodu Alfonsa d'Este a žila s ním šťastně, lidumilně a zbožně až do smrti jako členka III. řádu sv. Františka. Jofré Borgia (1481-1533), nejmladší syn Alexandra VI., se stal knížetem ze Squillace sňatkem s nemanželskou dcerou krále neapolského Alfonse II.

Alexander VI. a Savonarola

   Střetnutí Alexandra se Savonarolou ukazuje propast mezi nimi, ale také to, že "církev svatá" může být svatá i tehdy, když Svatý stolec je obsazen naprosto nesvatým papežem. Naprosté selhání papežů vyvolalo v údech snahu, aby se samy reformovaly. Zvláštním úkolem řeholnictví musí být neustále vést církev k pokání, obrodě a správnému křesťanskému odstupu od světa. V dobách krajního zesvětštění je řeholník viditelným znamením protestu. Jeho povinností je volat a napomínat vhod či nevhod, i kdyby při tom obětoval život.

   
Girolamo (Jeroným) Savonarola (1452-98) zasvětil svůj život jako dominikán službě pokání a reformy. Jeho mocné výzvě k pokání se podařilo od r. 1490 úplně přetvořit Florencii. Jako převor u Sv. Marka založil ve svém řádu reformní kongregaci. Neúnavně pracoval na zdokonalení sebe i jiných. Jeho kritika se nezastavila před medicejským dvorem ani před Alexandrem VI. Po pádu Mediceů (1494) ovládl svým vlivem město a zakrátko způsobil úplný mravní obrat. Vnitřní hlas prý mu sděloval, že právě přicházející francouzský král Karel VIII. je vyvolen k tomu, aby přivedl lidstvo k pokání. Toto zvláštní sepětí náboženství a politiky se mu stalo osudným. Mařil tak politické plány Alexandrovy a ten se snažil vyřídit nepohodlného karatele. Savonarola byl postižen zákazem kázání, povolán do Říma (1495) a exkomunikován. Savonarola se zdráhal; dospěl k poznání, že Alexander, který se na papežský stolec dostal simonií, nemůže být pravým papežem. Právě hodlal požádat císaře a krále, aby na všeobecném koncilu byla konstatována Alexandrova neprávoplatnost, když tu papež udeřil. Pohrozil Florencii interdiktem, jestliže dominikána bezodkladně neumlčí. Savonarolovi odpůrci nabyli převahy, přepadli klášter San Marco (8.4.1498) a postavili převora s oběma bratry před soud. Žalář, mučení, neustálé výslechy, falešní žalobci a padělání protoklů vedlo k justiční vraždě. Savonarola byl odsouzen k smrti jako "heretik, schizmatik a hanobitel Svatého stolce". Jeho poslední projevy, psané v žalářní cele spoutanýma rukama a se zmučeným tělem, ho ukazují jako světce. Stále se úzkostně tázal sám sebe, zda jednal správně. V církvi existuje posvátné právo odporu, Savonarola je použil proti papeži, který podle jeho přesvědčení nebyl pravým papežem. Nikdy nenapadal církev nebo papežství, naopak obětoval jim svůj život. Florentský mnich se zásadně lišil od mnicha wittenberského tím, že stále dělal rozdíl mezi úřadem a osobou. Myslel na církev, která trpěla ubožáckou osobou Alexandrovou; aby zachránil církev, zemřel 23. května 1498 se dvěma řeholními bratry na hranici, kterou jim připravili jejich nepřátelé a Alexander VI. Předtím se v hluboké zbožnosti vyzpovídal a přijal eucharistii. Savonarola nebyl kacíř, ale světec. Dominikánský řád od r. 1955 usiluje o jeho svatořečení.

Julius II.

   Alexander VI. bohužel svůj život nezměnil. Po krátkém 23denním pontifikátu Pia III. (1503) následoval Julius II. (1503-13), synovec Sixta IV. Za jeho pontifikátu opět vládly simonie, politika a násilí. Julius nepodléhal nepotismu a mravním výstřednostem; po celou dobu své vlády usiloval, aby zvětšil církevní stát, okrášlil Řím a získal si slávu. Dal si od Michelangela navrhnout náhrobek a zosobnit se v mohutné postavě Mojžíšově. Neustále vedl války. Luther jej r. 1520 nazval krvelačný Julius. Bramante pro něho navrhl novostavbu sv. Petra (1506), Michelangelo pokryl malbami strop Sixtinské kaple, Raffael ozdobil freskami nádherné komnaty (stance) ve Vatikáně. Bylo dosaženo vrcholu renesance, ale byla také přede dveřmi reformace.