Má být církev chudá nebo bohatá?
Římská
církev Anglii po všech předchozích nájezdech skutečně zcivilizovala. Silné naučila
určité umírněnosti a bohaté určitému milosrdenství.
Potom
ale síla a bohatství zkazily i ji. Světci ji museli několikrát reformovat, aby
ji přivedli zpět ke ctnostem jejích zakladatelů, ale po každé reformě přišel
nový úpadek. Mniši z Citeaux stejně jako mniši z Cluny, žebraví bratři stejně
jako mniši podlehli svodům své doby.
Na
sklonku čtrnáctého století, kdy se celá kdysi velká společnost rozkládá, je
církev asi jejím nejvážněji nemocným údem. Anglii ještě dali několik velkých mužů,
ale to byli spíše světští správci než knězi. Biskup, který vlastnil třicet nebo
čtyřicet panství, dovedl výborně kontrolovat účty svých rychtářů a sloužit
králi v čele kancléřství nebo v čele královského pokladu, ale o duše věřících
se již nestaral.
Velký anglický básník, Langland, oč horlivější katolík, o to
jízlivější kritik církve, si stěžuje na všechny biskupy inpartibus kterých je v Anglii plno. Preláti s přídomkem
z Ninive nebo Babylonu nikdy nenavštívili své diecéze a obohacují se svěcením
oltářů nebo zpovídáním, což patří k povinnostem místního faráře. Mezi nejlepšími kleriky několik nejvíce znepokojených duchů se domnívalo, že církev
se zpronevěřuje učení původního křesťanství, že povinností kněze je žít v
evangelické chudobě a pokud musí dávat císařovi, co je císařovo, nesmí
zapomenout, že Bůh stojí výše než světský císař. „Narážela na sebe dvě pojetí
církve, pojetí Řehoře VII. a pojetí Františka z Assisi, evangelická církev a
císařské duchovenstvo.“
Tak
jak biskupové a mniši bohatli, farní kněží tehdy v Anglii chudli. V zásadě měli
žít z desátku a navíc z milodarů a peněz na udržování kostela. Ale šlechtici,
kteří měli na svém panství faru, si zvykli „vyvlastňovat“ její důchody a dávat
je biskupovi nebo opatství. Vikář tak dostával jenom velmi málo peněz.
Po
velkém moru bylo téměř nemožné získat pro nejchudší farnosti kněze. Aby se
zabránilo konkurenci mezi nimi, byl přijat prakticky stejný předpis jako pro
dělníky a ten zakazoval platit faráři více než šest liber ročně; nedodržoval se
však a faráři dostávali až dvanáct liber, ale i tak žili v hrozné chudobě.
A protože mnozí z nich byli naprosto nevzdělaní, věnovali se spíše honbě zajíce
na sousedově poli než výchově svých oveček.
Někteří faru pronajímali farmáři a
na faře vůbec nebydleli. Jejich hubené náhodné příjmy jim vzaly žebravé řády,
jejichž bratři se toulali krajem a nechali si věřícími platit za slib, že jim
objednají mši v klášterech.
Tady
je na místě četba Chaucera, který vykresluje krutý portrét takového bratra:
putuje vesnicemi, nevynechá ani jedno stavení, zná ze svého putování každou
hospodyni, žádá mouku, sýr, hovězí maso, „nebo také něco jiného, protože si nemůžeme
vybírat“, zapisuje si jméno dárkyně jako objednávku modliteb na destičku ze
slonoviny a hned jak opustí vesnici, bez rozpaků a vesele všechna jména smaže.
S farářem však nesoutěžil jenom bratr, na anglickém venkově byli také
„prodavači odpustků“, kteří přišli z Říma s listem opatřeným papežskou
pečetí, který je zmocňoval odpouštět hříchy a udělovat odpustky těm, kdo si od
nich koupili ostatky svatých. Chaucer, kterého falešné náboženství stále více
dráždí a rozhořčuje, ukazuje „prodavače odpustků“, který káže na téma „Radix
malorum cupiditas (kořenem všeho zla je lakota)“ a hned po kázání prodává
vesničanům povolení políbit malý kousek skla, pod kterým je úlomek nějaké kosti
a nějaké hadříky.
Chaucer
a Langland s pohoršením líčí i církevní soudní dvory, kde se mísí lakota s náboženstvím.
Arcijáhen má právo předvolat před svůj soudní dvůr každého, kdo se provinil
nějakým mravnostním přečinem, zejména cizoložstvím. Zneužití takové moci si můžeme
bez velkých potíží představit. Církevní tribunál byl natolik prodejný, že
největší hříšníci si mohli, aby je neznepokojoval, prostě zaplatit jakési roční
předplatné; pokud byl sám arcijáhen počestný, vydíral nestydatě své krajany
jeho sluha, summoner, protože výborně znal jejich nepravosti a hrozil jim, že
je předvolá před církevní soud, pokud si nevykoupí jeho mlčení. Zpočátku tyto
soudy odsuzovaly viníka k pokání nebo k poutím. „Pokání bylo pro kajícníka
zdravé a poutě představovaly velkou společenskou sílu.“ Na cestě do Canterbury
se setkal rytíř, kupec, tkadlec, jeptiška a lékař, mohli si spolu bratrsky
popovídat a takovým vzájemným stykem se postupně vytvářel i anglický jazyk a
anglická duše. Díky poutím poznalo mnoho Angličanů cizí země. U Chaucera jedna
ctihodná paní z Bathu byla v Jeruzalémě, Římě, u hrobu svatého Jakuba v
Santiagu de Compostella, v Kolíně nad Rýnem a může o svých zážitcích z
cest vypravovat stovky příběhů. Ale pomalu se ujímal zvyk vykupovat se z pokání
i poutě penězi. Skeptik Chaucer, zbožný Langland a theolog Wicliff se shodují v
tom, že ostudné prodávání odpustků je odsouzeníhodné. Sama monarchie dává
církevním soudům, které stále podezřívá z nekalých piklů s Římem, najevo své
nepřátelství. V roce 1353 vydává Eduard III. své proslulé nařízení Praemunire,
podle kterého se každý anglický poddaný dopouští zrady, pokud vyhledá nebo uzná
cizí pravomoc (tento zákon odvozuje svůj název od počáteční formule:
„Praemunire facias...“ Nechť je dáno na vědomí každému…)
Jan
Wicliff (Wiklef, asi 1320 - 1384),
statečný duch, reformátor dávno před reformací. Je považován za učitele českých
husitů a stal se puritánem ještě dřív,
než takové slovo vůbec existovalo. Avšak, patřil na začátku své dráhy k
„císařské církvi“.
Kariéra Jana Wicliffa
Ve službách koruny ho nejdříve poslali jako vyslance do Brugg. Posléze se stal v Oxfordu jedním z nejslavnějších theologů na universitě. Ale roztrpčen všeobecnou nemravností své doby došel k závěru, že má-li se církev vrátit ke svým ctnostem, je nutné zbavit ji všech světských statků a vrátit ji původní chudobě.
De domino divino
Ve své knize De domino divino napsal, že Bůh je vládce vesmíru a světským hlavám propůjčuje moc jenom jako léno. A tak pověřuje svou mocí nedokonalé bytosti, papeže a krále, a křesťan musí tyto lidi poslouchat.
„Na zemi musí Bůh poslouchat ďábla,“
pokračuje Wicliff dál ve svých myšlenkách, „každý
jednotlivý křesťan však od Boha dostal svoje malé dominium (panství). Jestli mu
boží zástupci na této zemi křivdí, či páchají na něm bezpráví, musí se obrátit
přímo k božímu soudu. Člověka nespasí církevní obřady, odpustky a pokání,
ale jen jeho zásluhy, jeho skutky.“
Inspirován myšlenkami sv. Augustina
Wicliff se často dovolával svatého Augustina: „Kdykoli mě dojme zpěv více než to, co se zpívá, vím, že se dopouštím těžké chyby.“ Kázání bylo pro něj nejdůležitější částí bohoslužby. Jen vážné kázání (nikoli rozmarná vypravování, jimiž kázání nahrazovali bratři) mohou přivést věřící ke kajícnosti a ke skutečnému křesťanskému životu. Do té doby byl Wicliff jenom odvážnějším profesorem, kterého církev trpěla, protože ho podporoval vévoda z Lancasteru a oxfordská universita.
Z Wikliffa se stal kacíř
Když ale popřel transsubstanciaci (proměnu chleba a vína v tělo a krev Páně) a dogma o skutečné boží přítomnosti v oltářní svátosti, je z něho již nepopiratelně kacíř. Proti transsubstanciaci postavil učení konsubstanciace, učení o společné přítomnosti hmotného chleba a těla Kristova.
Wicliff v klatbě a sola
scriptura
To
byl zřejmý útok proti mši jako zázraku a papež, pokud nechtěl vydat v nebezpečí
církev jako instituci, nemohl toto učení trpět. Když dal papež Wicliffa do
klatby, odmítl Wicliff jeho pravomoc uznat, a v posledních letech života učil, že
jediným pramenem křesťanských pravd je jen a jen bible. Wicliff nechal přeložit
bibli do angličtiny, aby ji rozšířil mezi lidem (dosud existoval jenom její
latinský a francouzský překlad a těm
prostí lidé v Anglii nerozuměli).
Inspirován sv. Františkem z Assisi
Pak
si vychoval žáky, kteří museli žít stejně chudě jako první bratři svatého
Františka. Wicliffovi „chudí kazatelé“ byli z počátku mladí muži s universitním
vzděláním, kteří se rozhodli zasvětit svůj život blahu církve; jejich tvrdé živobytí
však bylo později pro bohaté a vzdělané mladíky neúměrně těžké. Wicliff jim
zakázal vlastnit peníze, nesměli dokonce nosit ani mošnu na ukládání milodarů
jako bratři, směli přijímat jenom potraviny, a to ještě jenom tehdy, když je
potřebovali. Chodili bosí v dlouhých kutnách ze surové vlny a od vesnice k
vesnici hlásali Wicliffovo učení. Brzy se doplňovali pouze z chudých kleriků.
Je snadné si představit, jak tito horliví mladíci, kteří hlásali chudobu a
rovnost, asi na venkově působili.
Sedláci přemýšlí o svatých knihách
Byla
to doba, kdy sedláci začínali v krčmách přetřásat svaté knihy. V bibli, která
jim byla náhle objevena, nacházeli obraz zděděné rajské zahrady, kde nejsou ani
šlechtici, ani nevolníci. „Když Eva předla a Adam ryl, kde tehdy jaký šlechtic
byl ?“ Toto sémě padlo po černém moru na úrodnou půdu.
Dvojí metr církve vůči kacířům
Nic neposkytuje lepší možnost posoudit rozdíl mezi přísností církve vůči kacířům počínaje patnáctým stoletím a její poměrně značnou tolerancí v době, kdy si ještě byla jistá svou silou, jako tato skutečnost: Wicliff, vyobcovaný v roce 1382 pro svoje kacířství z církve, zůstal až do smrti – tedy ještě dva roky - farářem v Lutherworthu a nebyl nikdy osobně nijak obtěžován.
Zákaz přednášek na universitě
Arcibiskup Courtnay musel naopak vynaložit mimořádně velké úsilí, aby wiklefovcům znemožnil na Oxfordu jejich přednášky. Universita, pyšná na svou nezávislost a silná podporou studentů, se postavila na odpor. Její profesoři se považovali spíše za učitele než za duchovní. „Tehdy ještě nebyla universita, jako v příštím století, nástrojem, který používala církev k tomu, aby vnutila národnímu duchu svoje učení.“ Universita však také ještě nebyla jako za Stuartovců ani sborem hodnostářů ve službách královské koruny.
Lollardi
Lollardi byli
středověkým anglickým náboženským hnutím, které chtělo reformovat katolickou
církev. Ta je však prohlásila za kacíře a pronásledovala. Lollardi se
hlásili k Viklefovým reformním názorům, ale jeho učení si
přizpůsobili a zjednodušili. Viklefovy radikální myšlenky byly dost silné, aby
inspirovaly hnutí, které odolávalo perzekuci více než sto let a vytvořilo svou
vlastní literaturu. Lidové hnutí anglických lollardů se
podobalo valdenskému hnutí, ale nebyli jím nijak ovlivněni. Lollardi
zprostředkovávali Viklefovy názory širší veřejnosti. Hnutí se rozvíjelo z
univerzitních kruhů k méně vzdělaným vrstvám. Přibližně od roku 1380 podnikali
někteří kněží, mezi nimi i členové oxfordské univerzity, kazatelské cesty
po celé zemi. Ostentativně zachovávali chudobu a pravděpodobně již užívali
překladů Písma svatého, do kterého se na Viklefovu žádost pustili dva jeho
žáci Mikuláš Hereford a Jan Purvey. Univerzitní lollardství postupně vymizelo,
protože v řadách profesorů už nemělo své zastánce. Kázat začali kaplané a
laikové a lollardství se postupně radikalizovalo. To už byli kazatelé stíháni
ze strany katolické církve, docházelo k jejich věznění nebo dokonce upalování.
Aby se zaplnily mezery vzniklé jejich pronásledováním, docházelo až do počátku
15. století k tajným svěcením.
Jako lollardi byli velmi brzy označováni věřící, které pro své
přesvědčení získali Viklefovi žáci. Ve Flandrech a v Anglii se jednalo o pejorativní označení,
které naráželo na jejich puritánskou přísnost a svědomitou zbožnost. Lollardi
nakonec přisuzovali nejdůležitější místo morálce. Nekladli důraz na teologickou
stavbu Viklefova učení, ale starali se pouze o praktické požadavky. Vyžadovali
především zjednodušení obřadů, odstranění klerikální společnosti a sekularizaci
majetku duchovních.
Na
venkově byli „chudí kazatelé“, kterým ortodoxní katolíci říkali posměšně
lollards (lollia - býlí), nebo žvanílci, věrnějšími Wicliffovými žáky než
profesoři v Oxfordu. Tyto kazatele nepřijímal s otevřenou náručí jenom
prostý lid, ale i mnozí rytíři, pohoršení bohatstvím církve, je upřímně hájili
proti prelátům. Biskupové, kteří žádali v boji proti kacířství o pomoc šerify
nebo civilní spravedlnost, nebyli nijak úspěšní. Když král církvi přislíbil
pomoc, Dolní sněmovna se proti tomu zpočátku ostře postavila. A ustoupila
teprve tehdy, když se vedoucí vrstvy začaly domnívat, že se lollardi stávají
opravdovým společenským nebezpečím a že ohrožují nejen náboženskou pravověrnost,
ale i bohatství. V roce 1401 schválila zákon o upalování kacířů - De Heretico
comburendo -, který potvrzoval právo církve vydávat kacíře katovi k upálení.
Začaly popravy; jejich oběťmi byli především chudí lidé, venkovští krejčí, koželuzi,
jejichž zločinem bylo neuznávání oltářní svátosti, shromažďování přátel, aby
jim na nočních sezeních předčítali anglický překlad evangelií nebo odmítání
církevních nařízení, o nichž nebyla ve svatých knihách žádná zmínka. V
písemných svědectvích se setkáváme s vroucím duchovním životem, mluví se zde o
tajných rozhovorech o tajemstvích víry, které vedou kupci, jejich ženy a služebnictvo,
a často se tu objeví i povýšený lollardismus nějakého šlechtice. Před hrozbou
mučení a smrti mnozí couvli. Jiní však zůstali pevní. V roce 1410 došlo k
prazvláštní události. Nešťastný řemeslník, odsouzený k upálení, spatřil na
smithfieldském tržišti - tam se popravy obvykle konaly - nejen připravené
chrastí, ale i následníka trůnu. Mladý princ Jindřich – budoucí Jindřich V. - s
krejčím Badbym dlouho a vážně mluvil a slíbil mu nejen život, ale i peníze,
jestli odvolá svůj „blud“. Všechno bylo marné. Dvakrát bylo chrastí zapáleno a
zase uhašeno; nakonec nechal princ oběť jejímu osudu. To již předznamenává
duševní stav soudců Jany z Arku, na jedné straně upřímná touha zachránit kacíře
tím, že odvolá, a na druhé straně neúprosná tvrdost vůči kacířství.
John Oldcastle
Nejvýznamnějším
světským vůdcem hnutí byl John
Oldcastle. Patřil např. mezi
lollardy, kteří si dopisovali s Janem
Husem.
Sir
John Oldcastle (narozen asi 1378 - zemřel 1417) byl populární postavou, přítelem
prince Jindřicha (později Jindřich V.) a oceňovaným lídrem v kampaních Jindřicha IV. ve Welshu. Předpokládá se, že je předobrazem postavy Falstaffa, jak ji ztvárnil
Shakespeare.
Oldcastle
mohl udělat životní kariéru, ale jeho osud se dal jinou cestou. Byl
pevným stoupencem učení Johna Viklefa , a jeho víra ho dostala do
konfliktu s jeho králem. V roce 1413 byl Oldcastle obviněn z kacířství pro
jeho lollardské přesvědčení. Byl postaven před soud arcibiskupem
Arundelem. Ale odmítl odvolat své přesvědčení. Byl odsouzen k trestu smrti
jako kacíř, ale trest měl rozhodnout Jindřich V., který věřil, že by mohl
přesvědčit svého přítele, aby se zřekl. Oldcastle byl uvězněn v londýnském
Toweru. Ale podařilo se mu uprchnout, zřejmě za královy pomoci.
Oldcastle chce svrhnout monarchii
Ale
Oldcastle se obrátil proti svému příteli a naplánoval spiknutí za účelem svržení
monarchie, chytit nebo zabít krále a jeho bratry, a zavést radikální náboženské
a sociální reformy, podle svých lollardských přesvědčení.
Bohužel,
Oldcastlovo povstání (1414) bylo špatně
organizováno. Postrádalo jakoukoliv skutečnou podporu od vlivných šlechticů.
Plán byl takový, že malý počet mužů vstoupí paláce Eltham v přestrojení a zatknou krále. Současně
druhá síla mužů by se zmocnila Londýna. Setkání spiklenců byla smluvena na poli St. Giles, v Londýně. Nicméně, počet mužů byl na takovou akci nízký,
uvádí se počet 301. Je možné, že celý plán byl někým prozrazen, a tak bylo zmařeno.
V
noci před převratem proti králi byla zatčena skupina lollardů. Oldcastle a
jeho stoupenci byli snadno poraženi královými muži, ale Oldcastle sám unikl. Když
se omilostnil, zůstal v úkrytu na příštích několik let. V roce 1417
byl znovu zajat, a tentokrát neměl úniku. Jindřich V. bojoval ve Francii,
a nemohl - i kdyby byl ochoten - přijít na pomoc svému příteli. Oldcastle byl
odsouzen k smrti. Jako kacíř a popraven upálením zaživa po mírném ohni.
Důsledky pro lollardské hnutí
I
když je snadné obdivovat Oldcastlovo zaryté dodržování jeho upřímné náboženské
víry. Účinek vzpoury byl přesný opak toho, co by si přál, a to mělo nejhorší
možné důsledky pro Lollardy. Šlechtici, kteří by měli pochopení pro obecné
cíle lollardů, ale stali se z nich odpůrci
hnutí, protože je už neviděli jako reformní hnutí, ale jako pokus svrhnout
danou politickou moc. Horní třídy a intelektuálové se odvrátil od Lollardů,
a církev i laické úřady začaly tlačit na to, aby se proti lollardům tvrdě
zakročilo. Lollardové byli potlačeni a jejich počet se zmenšoval, až se hnutí nestalo
ničím víc, než historickou poznámkou pod čarou.
Vilém Perkins
Jiné povstání připravoval v roce 1431 Vilém
Perkins, který hlásal konfiskaci všeho bohatství, ať už byli jeho držiteli
laici nebo kněží. Také neměl úspěch. Tím se jenom prohlubovala nenávist
vrchnosti vůči stoupencům Viklefova učení. Represe byla ještě tvrdší, hnutí
které postihla se muselo stále obezřetněji skrývat. Přes pronásledování se
udrželi až do reformace v 16. století a společně s vlivy německé reformace se stali podhoubím pro rychlý rozmach
anglické reformace.
Lollardské hnutí našlo odezvu Čechách, kde mělo prokazatelný vliv na husitství. Na začátku husitské
revoluce přijel do Prahy významný vikleffovec a příznivec lollardů Petr Payne (zvaný Engliš), který se zakrátko stal
jedním z nejvýznamnějších představitelů české reformace.
Literatura:
Maurois, A. Dějiny Anglie str. 140- 155
Encyklopedia Britanica - příslušná hesla
Lambert, M. Středověké hereze
Wikipedia eng. - Příslušná hesla
Encyklopedie katolíka
Osobní archiv - dějiny církve
Žádné komentáře:
Okomentovat