O životě a díle Jindřicha VII. Tudora
Angličané považují vládu
Jindřicha VII. (1485-1509) jako příznivou v rozvoji bádání a rozjímání
reformistů, protože to byla mírumilovná vláda. Během těchto čtyřiadvaceti let
se udalo jenom málo důležitých věcí. Ale velkými panovníky stejně jako velkými
státníky jsou mnohdy právě muži, kteří jako první Tudorovec dovedou obklopit
svá jména tichem a klidem. To, že za vlády takových mužů nedojde k žádným
mimořádným událostem, není jenom náhoda. Dříve, než vplujeme do světa mocných
anglických králů, myslím, že bychom měli stanou na počátku nové dynastie
Tudorovců.
Na začátku vlády nějaké dynastie
nebo režimu moudrost nabádá ke klidu. Jestliže mohli Tudorovci zapustit tak
pevné kořeny, jestliže se místní instituce staly dostatečně silnými, aby
nahradily instituce feudální, pak je to především zásluhou čtvrtstoletí
vnitřního i vnějšího míru a klidu, který dal zemi ještě před dramatickými
vládami svého syna a svých vnuků jejich prozíravý a záhadný předek. Jindřich je
považován za krále, který uplatňoval střízlivou finanční politiku a obnovil
zbankrotovanou státní pokladnu (kterou vyplenila manželka Eduarda IV. a její
příbuzní, po Eduardově smrti a před nástupem Richarda III.) Zavedl přísnou a
efektivní správu a výběr daní (i když některá opatření již byla zavedena za
vlády Richarda III.) V tomto úsilí byl podporován svým kancléřem arcibiskupem Johnem
Mortonem. Provedl i reformu vlády vytvořením královy rady, která kontrolovala
aristokracii.
Jindřich se snažil udržet mír a
podporovat ekonomiku. Nebyl válečníkem, a tak neměl zájem znovu dobýt území,
které jeho předchůdci ztratili ve Francii. Chtěl uzavřít mír s Francií, aby
získal finanční prostředky a zajistil příslib, že Francie nebude podporovat
zájemce o anglický trůn, jako byl například Perkin Warbeck. Tento mír se
Jindřichu podařilo zajistit velmi lehce, protože v listopadu 1492 zorganizoval
klamnou invazi do Burgundska a Francie, která byla zaměstnána válkou s Itálií na
jím navrhované podmínky přistoupila.
Pro posílení námořní síly Anglie
nechal v Portsmouthu postavit suchý dok (první dok tohoto typu
v Evropě a nejstarší dochovaný na světě, pocházející z roku 1495).
Byl prvním evropským panovníkem,
který rozpoznal důležitost sjednoceného Španělského království.
Uzavřel s ním mírovou smlouvu, jejíž součástí byl i sňatek jeho syna Artura s Kateřinou Aragonskou. Uzavřel i mírovou dohodu se Skotskem, první mírovou dohodu mezi
těmito zeměmi po asi dvou stech let, a zasnoubil svou dceru Markétu se skotským
králem Jakubem IV. Uzavřel spojenectví s panovníkem Svaté říše
římské Maximiliánem a přesvědčil papeže Inocence VIII., aby
vydal bulu, která exkomunikovala všechny uchazeče o jeho trůn.
Narodil se 28. ledna 1457 na
hradu Pembroke ve Walesu.
Byl jediným synem Edmunda Tudora a Markéty z rodu Beaufortů.
Jeho otec zemřel dva měsíce před jeho narozením a Jindřich tak strávil větší
část mládí se svým strýcem Jasperem Tudorem. V prvním období vlády Eduarda
IV. musel jeho strýc odjet z Anglie. Když se Eduard IV. dostal
k moci podruhé, musel ze země utéct i Jindřich, stoupenec rodu Lancasterů.
Zpět do historie Války růží
Od roku 1483 jeho
matka, i když byla manželkou stoupence Yorků lorda Stanleye, začala prosazovat
jako alternativu k nepopulárnímu Richardu III. svého syna
Jindřicha. S finanční podporou Francise II., vévody z Bretaně,
se Jindřich pokusil vylodit v Anglii. Jeho spiknutí bylo odhaleno a jeho
spojenec Jindřich Stafford, vévoda z Buckinghamu, byl popraven. Richard se
pokusil u Bretaňců prosadit Jindřichovo vydání do Anglie, ale tomu se podařilo
uniknout do Francie, kde mu byla poskytnuta pomoc pro druhou invazi.
Poté co obdržel podporu od rodiny
Woodvilů, vylodil se v doprovodu svého strýce Jaspera Tudora
s francouzskými a skotskými vojáky v Pembrokeshire. Wales byl
tradičně spojencem rodu Lancasterů a tak mohl Jindřich doplnit své síly až na
počet asi 5000 vojáků.
Jindřich si byl vědom, že musí na
Richarda zaútočit co nejdříve, protože Richard očekával příchod posil
z oblasti Nottinghamu a Leicesteru.
I když bylo Richardovo vojsko početnější, vlivem zrady v Richardově armádě
ze strany hraběte z Northumberlandu a lordů Stanleyů, Jindřich v bitvě
u Bosworthuzvítězil. Richardova smrt je většinou považována za faktický konec války
růží (někdy je za tento konec považována bitva u Stoke).
Právo na trůn
Jindřich svoje právo na anglický
trůn odvozoval od své matky Markéty Beaufortové. Tento nárok byl ale dost
sporný, protože byl založen na nároku na trůn nelegitimních potomků, kteří byli
zákonem sice legitimizováni, ale s podmínkou, že tento akt v sobě
nezahrnuje nárok na dědictví nástupnictví na trůn.
Legitimizace potomků
Markéta Beaufortová byla
pravnučkou Jana z Gentu, třetího syna Eduarda III. a
Gentovy třetí ženy Kateřiny Swynfordové. Ta byla 25 let Janovou milenkou a
měli spolu čtyři děti, Jana, Jindřicha, Thomase a Janu Beaufortovy. Jan
z Gentu se s Kateřinou nakonec oženil a jejich děti byly
legitimizovány. Jeho synovec Richard
II. vydal dekret, schválený roku 1397 zákonem parlamentu,
potvrzující legitimitu jejich potomků. Richardův bratranec a následník Jindřich
IV., syn Jana z Gentu a jeho první manželky Blanky z Lancasteru,
vydal nařízení, kterým zbavil své sourozence dědického práva na trůn.
V každém případě Jindřich
nebyl jediným potomkem Jana z Gentu a Kateřiny Swynfordové s nárokem
na trůn. Také yorští králové byli potomky Jany Beaufortové, jediné dcery Genta
a Swynfordové, matky Cecílie Nevillové, ženy Richarda Plantegenta, vévody
z Yorku a matky Richarda III. a Eduarda IV.
Upevnění pozice
Prvním Jindřichovým záměrem po
nástupu na trůn bylo upevnění jeho pozice. Jeho nárok na trůn nebyl příliš
velký, ale většina jeho soupeřů padla v předchozí válce růží nebo byla
popravena. Hlavním uchazečem o trůn se tak stal Perkin Warbeck, který se prohlašoval za potomka Richarda z Yorku a
syna Eduarda IV. a byl podporován zahraničními nepřáteli. Jindřich zabezpečil
svou pozici i tím, že zmenšil moc šlechty agresivní politikou a legislativními
nástroji, především zákazem vytváření soukromých armád.
Svou pozici posílil v prosinci 1483 slibem
sňatku s Alžbětou z Yorku, dcerou a dědičkou Eduarda IV. Oba byli potomky
Jana z Gentu a jeho třetí ženy Kateřiny. Sňatek se uskutečnil 18. ledna 1486 ve Westminsterském
opatství. Tímto sňatkem byly spojeny dříve nepřátelské rody a jejich potomci
měli silný nárok na trůn. Rodové sjednocení se odrazilo v Tudorovské růži,
která se skládá z bílé růže Yorků a červené Lancasterů.
Smrt v Toweru
V některých pramenech se uvádí,
že Jindřich byl zodpovědný za smrt Eduarda V. a Richarda, vévody z
Yorku, synů Eduarda IV., které nechal v Toweru uvěznit Richard III.
Podle těchto pramenů se tak Jindřich chtěl zbavit možných soupeřů v
nástupnictví na anglický trůn s větším právem, než bylo jeho. Záležitost smrti
těchto dvou mladíků je ale nejasná, protože se po jejich uvěznění již
neobjevili a mezi jinými je z tohoto činu obviňován i Richard III.
Nároky na trůn neustávají
Jindřichovým prvním počinem bylo
zpětné prohlášení za krále k datu den před bitvou u Bosworthu. Tím se každý,
kdo se této bitvy účastnil na straně Richarda III., vystavil nebezpečí obvinění
ze zrady. Je zajímavé, že omilostnil Johna de la Pole, hraběte z Lincolnu,
který byl Richardem III. (po smrti jeho jediného syna) jmenován jeho nástupcem.
Tato smířlivost se obrátila proti Jindřichovi, když se Pole dva roky poté
vzbouřil a využil Lamberta Simnela jako osobu, která má nárok na anglický trůn.
Pole byl v bitvě u Stoke zabit a Simnel, který byl ještě dítě, byl
Jindřichem omilostněn.
Jindřich se s Alžbětou oženil a
doufal, že sjednotí obě větve Plantagenetů, Yorky a Lancastery. V tomto směru
byl velmi úspěšný, ale určitá úroveň paranoidního strachu pokračovala i v
budoucnosti a kdokoli mohl prokázat vazbu na předky mezi Plantagenety, byl
podezříván z úmyslu uchvátit trůn.
Konec vlády Jindřicha VII.
Nicméně konec jeho vlády nebyl
tak úspěšný. Roku 1506 podepsal s Filipem Holandským mírovou smlouvu.
Ta sice zvýšila zisky anglického obchodu, ale to přivedlo Francii, Svatou říši
římskou, Španělsko a Hanzovní společnost k redukci obchodu s Anglií.
Poté co Filip krátce nato zemřel, stal se Jindřich lehce zranitelný a zůstal mu
dluh ve výši asi 30000 liber.
Roku 1502 Jindřicha
postihly velké ztráty. Jeho syn a dědic Artur zemřel. Roku 1503 zemřela
při porodu i jeho žena Alžběta. Jeho následníkem se tak stal syn Jindřich VIII. Aby
využil diplomatická jednání, která vedla k sňatku Artura a Kateřiny Aragonské,
požádal papeže o souhlas se sňatkem Jindřicha a Kateřiny a dále o povolení k
tomu, aby se on sám mohl oženit s ovdovělou snachou. Toto povolení obdržel, ale
nestihl uskutečnit své záměry znovu se oženit a zplodit další potomky a možné
dědice.
Zemřel 21. dubna 1509 na
tuberkulózu a jeho nástupcem na anglickém trůnu se stal jeho syn Jindřich
VIII. Jeho ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství.
Pokračování: Reformace v Anglii - Jindřich VIII. Tudor
Žádné komentáře:
Okomentovat