Osobnosti středověku: Svatý Ambrož

Rok 313, který je rokem obrácení císaře Konstantina Velikého ke křesťanství, znamená předěl v dějinách starověkého křesťanstva. Před pádem západořímské říše a po té, co se stalo křesťanství jediným náboženstvím na území Římské říše a když pohanští bohové utrpěli porážku, do dějin vstupuje celá řada velkých osobností, které hluboce poznamenaly příští vývoj Evropy a území, které byly dříve pod nadvládou Říma a byly christianizovány. A tak se učenost šíří z Antiochie a Alexandrie a současně vchází na scénu Arius, který rozpoutal drama, které se dotkne i Sv. Ambrože. Cítím v této chvíli velkou příležitost osvětlit příčinu i závěr ariánské krize v souvislosti s činností velkého milánského biskupa sv. Ambrože, která nejen poznamená soudobou politiku jak na světské, tak i na duchovní půdě, ale s arianismem se budou potýkat i další osobnosti, o nichž bude v seriálu „Osobnosti středověku“ ještě pojednáno.    

V líčení života světce a učence Ambrosia se nevyhneme jménu Arius (256 – 336), jehož učitelem byl Lukianus (asi 240/250 – 312). Zemřel rok před vyhlášením Milánského ediktu a zažil ještě velké pronásledování křesťanů ze strany římského státu. Za svého života vedl teologickou školu v Antiochii. V té době se prosazovala silná skupina tzv. monarchiastů, kteří jsou spojeni se jménem biskupa Pavla ze Samosaty, který byl v roce 268 synodou sesazen. Setkáme se také s učencem Origenem , který vedl alexandrijskou školu. Arius patřil kolem roku 320 mezi nejvýznamnější představitele alexandrijského kněžstva. Není možné o něm nepojednávat v souvislosti se záměrem tohoto pojednání, neboť vyhrocený subordinacianismus, tedy arianismus, se ve třetím desetiletí čtvrtého století vyvolal hlubokou celocírkevní věroučnou krizi.

Ariánská krize

Ve spojení se jménem Arius se v dějinách (a také v teologii) setkáváme s pojmem „ariánská krize“. Vznik ariánské krize zapříčinilo Meletiovo schizma v alexandrijské církvi a toto schizma poznamenalo atmosféru v Alexandrii až do roku 335. Schizma se týkalo praxe pokání udělovaného těm, kteří za posledního pronásledování (303-312) odpadli od víry. Biskup Meletios z Lykopole byl hlavním představitelem rigoristické strany, naproti tomu vedení alexandrijské církve postupovalo smířlivějším způsobem.

Exkurz: Svůdnost i nebezpečí adopcianistického monarchianismu
Pavel ze Samosaty dával jméno Boha jenom Otci, Syna považoval pouze za člověka specificky obdařeného Božím Duchem. Jednodušeji řečeno, byl vnímán pouze jako neosobní Boží síla (dynamis – odtud název dynamický monarchianismus). Pavel byl rozhodně zastánce plného Kristova lidství, což ho vedlo k ostřejšímu rozlišování Slova a člověka Ježíše. Je zajímavé, že aktualita tohoto bludného učení je stále jaksi živá. Zobrazuje se totiž v pokušení číst Nový zákon starozákonními brýlemi a redukovat pohoršení trinitarismu na jednoosobový monoteismus, který je sladitelný s určitým typem filosofie, kterou zastávají současní intelektuálové. K tomu C.V. Pospíšil ve své monografii „Jako v zemi, tak i na nebi, str. 243: „V současné době se navíc správná otevřenost křesťanství vůči ostatním velkým náboženským tradicím lidstva. Jenže tato otevřenost se někdy bohužel zaměňuje za demolici nejvlastnějšího obsahu křesťanské víry. Tendence k adopcianistickému monarchianismu se může mnohým jevit svůdná také proto, že zde vidí platformu možného propojován křesťanství s judaismem a islámem."   

Kulturní a filosofický rámec prvního století křesťanství

Není od věci připomenout, v jaké kulturní situaci se nacházeli křesťanští myslitelé v prvních staletích křesťanství. V první řadě hovoříme o helénské filosofii, které na vrcholu dospěla prvnímu principu všeho jsoucího. Existence světa pro ni představovala však problém: ve své mnohosti a kontingenčnosti se jevil jako dekadence bytí. Dalším problémem byla mediace mezi jediným principem a mnohosti bytí. Ovšem, je třeba si povšimnout, že filosofie jediného, absolutního principu se spojuje s politickou představou univerzální říše s jediným imperátorem v čele. Proto také křesťanství mohlo být v prvních letech své existence přitažlivé jako nadnárodní monoteistické náboženství. K tomu C. V. Pospíšil v monografii Jak v nebi, tak i na zemi, str. 230: „Přechod od jediného principu k mnohosti světa má však vždy jednak subordinační povahu, jednak nezná jasnou hranici mezi prvním principem a světem.“

 

Arius a Origenes

Jak bylo řečeno výše, problematika arianismu jako hereze, s kterou se bude sv. Ambrož potýkat, je spojena se dvěma významnými školami, antiochijskou školou a alexandrijskou školou, zastoupené významnými osobnostmi, které se střetly v průběhu nicejského koncilu. Pro úplnost je dlužno vysvětlit, že antiochijská škola byla vedena Lukianem, učitelem hereziarchy Ária, a tam Arius získal řadu přátel mezi budoucími biskupy. Alexandrijská škola, do které opět řadíme i Aria, byla reprezentována učencem Origenem (nar.180/185, datum úmrtí není známo), v jehož učení se objevuje „vycházení Syna z obrazu Otce“ a věnoval se jako první problematice Ducha svatého. Klíčovým slovem jeho učení je hypostaze, pro kterou se později rozpoutá teologická válka. 

Origenes (nar. 180/185), představitel alexandrijské školy, jako obhájce tří hypostazí, klade větší důraz na Boží trojjičnost než na Hospodinovu jedinost. V jeho učení se objevuje i souvislost s christologií a on byl první, který se věnoval Kristově duši, což znamená krok k christologii „Logos – antrópos“. Velkou slabinou alexandrijské školy bylo u některých jejích představitelů nedostatečné vědomí komplexnosti Kristova lidství. Můžeme pozorovat silnou inklinaci k christologii typu Logos – sarx, která se projevuje v arianismu, ale také v teologické reflexi učeného Anasthasia. Zásadní rozdíl mezi Origenem a Ariem spočíval v tom, že Origenes popisoval plození Syna jako věčné, bez časového počátku, ale Arius hovořil o počátku tohoto procesu v čase. Origenes jasně odlišoval sféru božství (ducha) od stvoření (tělesnost). Hierarchizace tří hypostazí v Trojici je proto čímsi v božské sféře. Ariovy postoje můžeme vnímat jako jednostrannou intepretaci Origenova odkazu. Jádro hereze Aria, tohoto představitele origenovské školy, spočívá v tom, že akcentoval subordinacianismus až do té míry, že Syna zredukoval na pouhého prvního tvora. Oproti Origenovi, který hovořil o Synově původu v Otci a zároveň učil, že toto plození je věčné, pak Arius jasně tvrdil, že byl čas, kdy Syn vůbec neexistoval. Nerozlišovat mezi plozením a stvořením. Jeho subordinacianismus je zaměřen proti sabellianismu, který byl od třetího století silný v Lybii, z které pocházel jeho představitel Sabellius, který představoval hlavního exponenta radikálních monarchiánů v Římě, a také Árius. Ariovi šlo především o to, aby byl co nejzřetelněji odlišen Syn od Otce. Nejdůležitější ze všech biblických argumentů pro Aria a jeho stoupence byl text Přís. 8.22 – 25: „Hospodin mě stvořil jako počátek svých cest kvůli svým dílům.“ Ve verši 25 Písmo hovoří o zplození moudrosti, z čehož Arius vyvozoval, že zplození je identické se stvořením, a proto Syn není soupodstatný s Otcem, jenž jediný je nezplozený.

Biskup Alexandr versus Arius

Mluvme nejdříve o biskupovi Alexandrovi (313 – 328), který svěřil Ariovi do správy významný alexandrijský chrám. Spor mezi Ariem a Alexandrem byl v určítém pohledu sporem mezi těmi, kdo vycházeli z Origenova odkazu. Ti, kdo obviňovali Aria, zřetelně vyjadřovali obdobné názory, jako padesát let před tím jeho předchůdce Dionýsos, kterého v Římě obžalovali. Alexandr navíc byl přívržencem Origenových názorů a zároveň nemohl souhlasit s radikálním subordinaciasmem, který razil názor, že Syn je pouhým tvorem. Nyní nemá rozhodně jednoduchý úkol. Snaží se o smírné řešení sporu a tak vyzývá Aria, aby své učení uvedl do shody s běžnou normou. Hereziarcha to jednoznačně odmítá. Proč také ne, když měl v alexandrijském kléru mnoho přívrženců, a také měl hodně přívrženců mezi biskupy v antiochijské oblasti. To ho posílilo, spoléhajíce na svůj velký vliv a provokativně pokračoval v šíření své nauky. A aby to nebylo tak jednoduché, zahájil informační kampaň proti Alexandrovi v níž obviňoval Alexandra z hereze. Svou nauku prezentoval jako umírněnější, takže vyvolával domnění jako by byl odsouzen za to, že šířil origenovské ideje. A své přívržence našel mezi syllakianisty – v Eusebiovi z Nikomédie a Eusebiovi z Caesareje. Dodávám pro úplnost, že Nikomédie byla v té době hlavní metropole císařství.

Eusebius z Nikomédie zasahuje

Biskup Alexandr svolal roku 323 synodu, které se zúčastnilo kolem stovky biskupů. Arius byl odsouzen jako heretik a nemohl se potom už pohybovat v Alexandrii. Vypravil se proto do Palestiny a posléze do Nikomédie za svým přítele Eusebiem. Vkládal velké naděje do jeho vlivu u císařského dvora. Eusebius se zachoval jako diplomat: napsal Alexandrovi, aby Aria rehabilitoval a listy s Ariovou obhajobou byly doručeny mnoha biskupům. Jenže někteří se postavili k jeho snaze Aria obhájit odmítavě a postavili se biskupa Alexandra. Eusebius proto roku 324 uspořádal v Bythinii synodu, která se postavila za Aria a vyslala listy s žádostí, aby byl Arius přijat do církevního společenství.

Eusebius z Caesareje

Eusebius z Caesareje ( zemř.339) Aria vlídně přijal. Osud hereziarchy a spolužáka mu silně připomínal osud, který o několik desetiletí před tím potkal samotného Origena. I když velký církevní historik, jakým Eusebius z Caesareje byl, nesdílel s Ariem jeho vyhrocený subordinacianismus, politicky byl na straně svého svého přítele. Eusebius nepopíral Synovo božství ani jeho věčnost, a tak se nápadně odchyluje od Aria. 

Alexandrův okružní list

Alexandr zaslal dopis biskupům Východu i římskému biskupovi, v němž informoval o svém stanovisku i o Ariově odsouzení.

Císař Konstantin tone v obavách o celistvost říše

Císař Konstantin Veliký, za takové situace se začal obávat – ovšem ne o jednotu církve, ale o jednotu své říše. A proto začal do sporu sám vstupovat, a to především z vlastních politických a mocenských zájmů. 

… a tak svolává první nicejský koncil

První nicejský koncil je prvním krokem na cestě k formulaci k trojničnímu a plně trinitární ortodoxie.

Tolik velmi stručně k problematice arianismu první fázi sporů v předmětu trojniční dogma. 

Život a dílo sv. Ambrože 

V roce, kdy umírá Eusebius z Caesareje, jako aktér nicejského koncilu, na svět přichází Sv. Ambrož, kterou chápeme jako velkou osobnost západního středověku

Sv. Ambrož (*339 - †397), byl biskupem v Miláně. Narodil se v Trevíru, jeho otec byl velitelem císařské gardy. Oba rodiče byli křesťané. Pomýšlel na kariéru státního úředníka, byl jmenován správcem provincie. V době, kdy v Miláně došlo ke sporům ohledně právoplatnosti biskupa, byl jím jmenován jako kompromisní řešení svářících se stran. Zajímavé je, že v této době ještě nebyl ani pokřtěn (křest byl pokládán za možnost odpuštění hříchů, často byl odkládán až do chvíle těsně před smrtí). 

Ambrož si v krátkém čase získal značnou autoritu, usiloval o uznání platnosti nikajského vyznání víry (homoúsios), bojoval proti arianismu. Citlivě reagoval na zásahy státu do života církve. Byl velmi dobrým kazatelem, dokázal zaujmout a stát se učitelem Augustina Aurelia. Byl výborným exegetem, pracoval s alegorickou metodou. Dokázal oslovit i vzdělance. 

Kladl důraz na skutečnou podstatu eucharistie, zastával názor, že jde o skutečné tělo a o skutečnou krev Kristovu (transsubstancie – uznáno na IV. Lateránském koncilu r.1215). 

Konflikty 

Ač měl blízké kontakty s císařským dvorem, dostal se do tří vážných konfliktů s panovníky. Roku 384 se novoplatonik Symmachos, Ambrožův vzdálený příbuzný, obrátil na císaře Valentiana, s žádostí, aby byla do budovy senátu vrácena socha pohanské bohyně Niké. Ambrož se postavil proti s odůvodněním, že restaurace sochy by znamenala návrat k polyteismu. Druhý konflikt vzešel ze snahy Justiny, matky císaře Valentiana, přidělit jeden z římských kostelů ariánům, kterým stranila. Ambrož se znovu důrazně postavil proti s poukazem na nutnost bránit jednotu církve. Tvrdil, že císař nemá co přidělovat chrámy, ale má se starat o běh světských a státních událostí. Třetí konflikt byl svou povahou nejvážnější. Císař Theodosios krvavě potlačil povstání v řecké Thessaloniké (masakr tisíců lidí, vraždění v chrámu). Ambrož se listem obrátil na císaře, aby se oddal pokání, jinak jej exkomunikuje z církve (neslýchaný čin). V tomto listě nebyl císař traktován jako císař, nýbrž jako prostý věřící, jeden z křesťanů. Církev si v Ambrožově podání osobovala právo na diktát v oblasti morálky, kde má císař stejné povinnosti jako každý jiný. 

Ambrož jako přívrženec Říma

Byl bytostně spjatý s římským impériem: barbary, tj. Neřímany, považoval za nevzdělané, cizí, drsné lidi hovořící nesrozumitelným jazykem (Němci). Římané byli v této době již značně zdegenerovaní a zchoulostivělí. Germáni je předčili silou, Římané jimi přesto (nebo právě proto pohrdali). Barbar zůstávalo pejorativním označením. Ambrož však trval na názoru, že křesťanství je určeno všem. Lidé se obecně velmi těžce vyrovnávají s jiným životním způsobem a jinými hodnotami.

Ambrož byl ještě příliš poplatný římskému myšlení. Na cizince se díval s předsudky a byl přesvědčen o výjimečnosti římského impéria. Byl obratným konzervativním politikem, toleroval četné neduhy stávající římské společnosti – např. otroctví. Typickou Ambrožovou vlastností bylo libido dominandi – touha ovládat. Ve svém biskupském úřadu se choval jako Říman, co se příčilo místním mravům, velmi tvrdě potlačoval všemi prostředky. Nedožil se dobytí Říma r.410 Alarichem, jen velmi těžko by se s touto událostí vyrovnával.

Jak už bylo řečeno výše, byl důrazným odpůrcem ariánů, velmi plodným spisovatelem. Psal exegetické, dogmatické a kazatelské spisy; de officiis – parafráze na dílo Ciceronovo; výklady evangelií – de fide, de spiritu sanctu (dogmatické spisy); četné dopisy; tvůrce hymnů (ale ne všech). V teologických otázkách byl propagátorem panenství Panny Marie – Virgo Mater, vyjadřoval obecnost prvotního hříchu, uznával církev coby prostředníka mezi bohem a lidmi. Soudil, že svátosti jsou nutným předpokladem spásy. Lidé se dočkají konce světa v hádu (předobraz budoucího očistce). 

Ambrož jako politik a diplomat

Do dějin vešel jako obratný politik a diplomat. Křesťanská liturgie je významnou měrou spojena s jeho postavou. V tehdejší době byly známy četné varianty, mezi nimi i ritus prováděný v Miláně – tzv. Ambroziánská liturgie. Uspořádal a zreformoval stávající liturgii, hymny (latinské písně, součást liturgie), velkou část hymnů zredigoval a některé také sám sepsal.