Stará záležitost

V těch neutěšených dnech, když si uvědomil, že ztratil svou hlavní životní oporu a blízkého člověka, nevěděl, jak si vrátit potřebnou rovnováhu. Na psacím stole, který babička vždycky tak pyšně a pečlivě utírala, byl prach. Díval se otupěle na rozložené knihy a tužkou popsané listy. První rukopis, který, po létech studia a dřiny, měl vnést světlo do historických událostí z rodného kraje svých nejbližších příbuzných. Tolik se nad tím naseděl! A kdyby nebylo laskavé péče jeho babičky, nemohl by se ani tolik na svou práci soustředit. A nyní, skoro bezmocný, ve velkém čtyřpokojovém bytě, plném starožitného nábytku a porcelánu, broušeného skla, všech těch památek, starožitností, měl pocit ztráty domova, ztráty víry v lidi, ztráty důvěry ke všemu, co je kolem a o čem vlastně nikdy nepřemýšlel.

Zbytečná smrt, léta dřiny a úsilí, postačí vteřina, aby se všechno propadlo do ztracena. Má to tedy smysl? Tuto  otázku si kladl, když si vzpomněl na úplně zbytečnou smrt, které byl, bohužel, svědkem. Ano, jeho babička, Marie Kadeřábková, byla tou obětí, o které se v posledních dnech mluvilo v novinách. Před týdnem, v ranních hodinách, byla sražena na přechodu. Pachatelem byl osmnáctiletý řidič. Když ho policie po krátké době dopadla, byl opilý a blábolil, že si nic nepamatuje.
Telefon přerušil tísnivé ticho a on ho zvedl, snad v naději, že je to některý z jeho šachových přátel. Ale hned poznal, po sípavém zvuku dechu, že je to jeho starší sestra .
„ Michale, potřebuji s tebou mluvit. Ale hodně se mi přitížilo. Nemůžeš ještě dnes přijít? Je to důležité.“
„ Stalo se něco?“ Opět cítil, jak se mu vrací ten ohromující, úžasný úzkostný a bolestný pocit, který poznal ve chvíli, kdy mu oznámili, že je babička mrtvá.
„ Ne, neboj. Přijeď.“

Otevřel skříň a vybral si oblečení. Ještě bylo krásně nažehleno a upraveno. Znovu mu vstoupily slzy do očí. Sundal si župan, v koupelně se opláchl, zkontroloval svou tvář, jestli je dobře oholena, přičísl si své husté a neposlušné vlasy a pomalu se oblékal. I vtom smutku a rozporuplných citech dbal o svůj zevnějšek. Bylo to uklidňující. Kapesníkem si otřel slzící oči, vzal si příruční tašku, vypnul rádio, zhasl postranní světlo a vyšel na ulici.

Uklidnilo ho, že ulice, zaplavená pozdním zářijovým sluncem, je poloprázdná a že nepotkává známé a sousedy, kteří s líčeným soucitem, ale ve skutečnosti ze zvědavosti, by se vyptávali na detaily té tragédie. Babička byla hodná, ale mezi sousedkami dost neoblíbená. S nikým se nebavila a jen tak pozdravila. Říkalo se ní, že nosí nos příliš vysoko, že má spoustu peněz a proto si myslí, že je lepší než ostatní atd. atd. Nikdy si to neuvědomoval, až nyní, kam až lidská zloba, závist a záludnost, mohou dojít. Prošel podchodem na druhou ulici, kde bydlela jeho sestra. Zápasila s rakovinou a po babiččině smrti se jí ještě přihoršilo. Nerad se díval na její utrpení. Skoro měl i chuť se vyhýbat návštěvám.

Zazvonil na zvonek u domovních dveří na správcovou. Neměl klíče od domu. Nechtěl si je brát, protože měl strach, že je někde ztratí a že tu chudinku ještě někdo vykrade. Zazvonil a po paměti čekal šouravý krok nemocné ženy. Ale byl překvapen, že se za dveřmi blížily svěží kroky a dveře se energicky otevřely. V nich stál muž, asi padesátiletý, elegantně oblečený a jeho vzezření nasvědčovalo i dobré hmotné zázemí.

„ Dobrý den,“ řekl nesměle a díval se do energické tváře neznámého muže.

„ Dobrý den, jsem doktor Nesvadba. Prosím, pojďte dál.“ Ani pořádně nezaregistroval jeho představení a mechanicky mu podal ruku.

Vešel. Do nosu ho uhodil pach nemocného člověka, takový pach, který neodmyslitelně patří k lidem nemocných rakovinou. Štítil se ho, ale současně pociťoval bezmocný soucit.

„ Jistě je vám divné, že se tu potkáváme.“

Jeho sestra napolo seděla a napolo ležela na pohovce, těžce dýchala a on poznal, že se blíží její konec. Vždycky to poznal podle uhasínajících očí na nastupující nepřirozené sinavosti v obličeji. Možná, že ještě tuto noc - blesklo mu hlavou a hrdlo se mu sevřelo lítostí, strachem a děsem.

 Jsem právní zástupce vaší babičky. Já vím, že vám o mně nikdy nic nevyprávěla. „
Pružně vytáhl z elegantní aktovky červenou slohu a vytáhl plnou moc. Podal mu jí. Přečetl si jí a vrátil. Tázavě se na něho zahleděl.

„Vaše babička tušila, že se, dřív nebo později, stane obětí pomsty. Svěřila mi tajemství, které, podle jejího přání, vám mám sdělit, kdyby nešťastnou náhodouˇ zemřela.“

„ Pane doktore, pane doktore.“ 

Odmítavě zvedl ruku, jakoby chtěl zastavit proud řeči.

„ Den před tím, než se to stalo, byla za mnou. Ukázala mi výhružné dopisy a také mi ukázala dokumenty, které vlastnila.“

„ Vůbec vám nerozumím:“
„ Celá věc se má tak. Před třemi roky jste začal sbírat materiály pro svou novou knihu. Setkal jste se s několika lidmi, kterým jste o tom vyprávěl a také s lidmi, s kterými jste konzultoval vaši látku. Je to pravda?“

„ Ano, je to pravda.“ V mysli se mu přitom vynořilo pár tváří. Profesor Karlíček, Docent Jeřábek, doktorka Hlaváčová, pak pár přímých svědků.“

„Vaše babička si četla ve vašich poznámkách a zjistila, že jste se dotkl jednoho tajemství, které však znala jen ona, jako svědkyně. Tenkrát. “

Jeho slova přerušil hluboký kašel jeho sestry. Oba se obrátili. Byla, chudák, úplně bílá a chvěla se po celém těle.

„ Asi budeme pokračovat někde jinde,“ řekl advokát a vydal kapesník. Předstíral, že si chce utřít nos, ale on věděl, že je to kvůli pachu, který se silněji rozšířil ve vzduchu.

„ Kdysi dávno, když vaše maminka byla ještě malá holka, se stala v místě, kde žila vaše babička, dědeček a někteří členové rodiny, vražda.“

Odmlčel se a znovu si zlehka přitiskl kapesník k nosu. Sípavý dech sestry jen více dramatizoval atmosféru, která se rozhostila po těch slovech v pokoji.

„Jedno mladé děvče, které se líbilo, tehdy mocnému a bohatému majiteli jediné místní firmy, mělo pocit, že když se podvolí, že vyvdá velký majetek. Pod falešným slibem sňatku strávila s panem majitelem noc. Ráno se jí vysmál, když se ho zeptala, zda splní svůj slib manželství, který jí večer dal. Utekla domů a všechno pověděla otci. Ten nelenil a šel za starostou. Nikdo však nechtěl proti člověku, který zaměstnával hodně lidí ve vesnici, nic podniknout.

Sedl si, protože teď si vzpomněl, že v souvislosti s pátráním po minulosti, na tento případ narazil a tak ho zaujal, že hledal víc a víc dokumentů.

„ Jednoho dne šla vaše maminka s kamarádkou do blízkého háje, kterému říkali Slavičín, na jahody a vaše maminka uviděla dvě postavy, muže a ženu, jak tehdy vypověděla, jak se hádají a pak ten muž zvedl ruku, v které se na okamžik zaleskl nůž a ta žena zmizela v lánu obilí. Obě dívky raději utekly domů. Její kamaráda nic neřekla, ale vaše maminka svěřila tu záležitost doma. To ještě netušila, že ten muž, kterého viděla, je právě pan majitel A druhý den byla nalezena v blízkém potoce mrtvá dívka, celá pobodaná.“
Advokát se odmlčel a napil se vody ze sklenice.
Sestra se utišila. a pozorně naslouchala vyprávění.

„Zločin byl samozřejmě vyšetřován. Všichni se báli svědčit proti tomu člověku. Soudce, který se dozvěděl od kamarádky vaší matky, že něco spolu zahlédly, se přiklonil k vyslechnutí dívky a ta ze strachu i s poslušnosti všechno vyklopila. Ale protože to bylo takové maloměsto, to víte, tak si pan majitel na soudce došlápl, ten dostal strach a vyšetřování nechal. Vaše babička se k vyšetřovacímu spisu. Ze strachu, aby měla „něco v ruce“, kdyby došlo ještě k dalším nepříjemnostem ze strany majitele, schovala listiny. Soudce oznámil jejich krádež a případ se uzavřel. Ale pachatel nebyl klidný a samozřejmě, že začal pátrat po spisu, aby ho mohl zničit a případné svědky umlčet, buď podobném anebo po zlém.“ 

„Ale pak se rodina odstěhovala do Prahy, ne ?“  řekl.

„ Ano, do konce války bydlela v Praze. Vaše maminka se pak vdala, avšak víte, jaká se stala další tragédie, Vaše babička přikládala vinu tomu člověku. Ale nebyly nikdy na to důkazy. Netajila se však s tím a znovu rozčeřila starou nenávist a strach v rodině pana majitele. A pak jste na okolnosti toho případu narazil vy. Ani nevíte, že jste o tom diskutoval vnukem a majitelem firmy, jejíž obchodní značku obnovil a jehož jste považoval za pouhého pamětníka.. Bohužel, nějakým způsobem se dopátral vaší identity a už bylo pro něj maličkostí si objednat vraždu vaší babičky.“

„ Vy už víte?“ Hrdlo se mu stáhlo a ruše rozklepaly.

„ Ten chlapec, co to udělal, nakonec řekl úplně všechno. I kolik dostal zaplaceno. Je však plně zodpovědný a dostane vysoký trest. Život vaší babičky byl oceněn na půl miliónu korun. Tak velkou cenu mělo mlčení."

Sestra ležela již klidněji a její oči se zase trochu rozjasnily.
„ Pokud ovšem mu nebude zaplacen šikovný advokát, který ho z toho dostane.“ Pochybovačně se na něho podíval a doktor trochu uhnul pohledem.
„ Chcete podat žalobu „ zeptal se přímo, „ v tom případě , jsem vám k dispozici.“
Zamyslel se. Babička teprve čekala, až jí uloží na její místo, kde ležela její dcera, jeho matka s otcem. Nikdo se už nedozví pravdu. A k čemu ? Aby se roztočilo další kolo ? Vždycky bude někdo ochotný vzít do ruky právo a namířit třeba zbraň vůči němu.

Doktor mu podával babiččiny listiny, které tak pečlivě ukrývala pro případ, kdyby se něco stalo. Už se stalo a stejně,. Nebyly k ničemu.
„ Nejsem si jist, zda bych si přál pokračovat. Uložte ty papíry a já vám brzy přinesu i rukopis své knihy. Můžete ho zavřít také do trezoru.“

Doktor pokýval souhlasně hlavou. Vrátil se domů, už byla tma. Rozsvítil stolní světlo a jedním tahem ruky shodil veškeré knihy, papíry a dokumenty na zem. Chvíli měl pocit, že by měl něco pořádného udělat, pěstí praštit tem celý svět, který ho tak dnes děsil, do obličeje. Pustil si rádio. Zrovna vysílali nějaký barokní koncert. Zaposlouchal se do hudby a nechal myšlenky volně plout. A pak ho něco napadlo. Vstal, přešel místnost a tomu nápadu se bránil. Nedalo mu to. Shýbl se a zvedl ze země svůj poznámkový blok. Rychle v něm zalistoval. Hledal jméno starého pana majitele. Nesvadba, Nesvadba. To není možné. Znovu ho popadl ten divný děs a strach. Hrábl do své aktovky a hledal vizitku toho advokáta. Tak doktor Nesvadba. Zalapal po dechu. Odpotácel se do kuchyně, otevřel naplno kohoutek studené vody a strčil si pod něho hlavu. Pak vodu zavřel a ručníkem se utřel. Chvíli byl v pokušení si namluvit , že je to shoda jmen. Zazvonil telefon. Poznal jeho hlas.

„ Nezlobte se, vyrušuji, že ? Chtěl bych se vás zeptat, kdy se u mne zastavíte s tou vaší knihou, jak jste si chtěl dát od úschovy. Koncem týden totiž odlétám do Bruselu.“

„ Zítra, pane doktore, hned zítra ráno k vám přijdu.“

„ Výborně. A že pozdravuji vaši paní sestru.“

Doktor vzal rukopis do rukou. Všiml si, že se trochu usmál. Otevřel trezor a založil svazek a trezor zamkl.

„ Nemusíte litovat, takových kauz, které se nikdy nevyšetří je spousta.“

Nepřijal jeho podávanou ruku. Jen si vzal lístek o úschově , pozdravil a odešel. Napadlo ho, že navštíví sestru. Ta byla , jak zjistil, docela v dobré náladě. Nedělal si žádné iluze, že se její stav zlepší, ale byl tomu v tu chvíli rád. Poprvé za dlouhý čas ji políbil do řídnoucích vlasů a pohladil. Cestou domů už přemýšlel nad tím, jak jí ulehčit závěr jejího života.