Markschies, Ch. Mezi dvěma světy. Dějiny antického
křesťanství. 1. [1P3,7]vyd. [z něm. Orig Zwischen den Welten wandern. Strukturen
des antiken Christenturms, přel. Kateřina Rynešová]. Praha: Vyšehrad, 2005. 256
s. ISBN 80-7021-775-8
1 Úvod.
Kniha Mezi dvěma světy, Dějiny antického
křesťanství, která řeší dění mezi světem pohanství a vznikajícím
křesťanstvím, přiláká svou stručností
a barvitostí každého, kdo se snaží pochopit problematiku raného křesťanství
v pohanském prostředí římské říše. Je to zajímavá a ucelená analýza,
s kterou se zřídkakdy setkáme. Studium církevních dějin je sice příhodné,
narazíme na tyto otázky, ale spíš v souladu s jinými tématy. Přístup
k textu a porozumění obsahu není hned zpočátku snadný pro každého
čtenáře, zvláště začátečníky. Předpokládá se, že čtenář je v podstatě
vzdělaný v oboru antického křesťanství a zná nejen dobře prostředí, dobu a
historii pozdně-antického římského světa, ale i osobnosti, kterými autor
dovoluje vstupovat do působivého dění, a tak oživuje představivost čtenáře. Ale
autor také zřejmě předpokládá, že čtenáři se dají zlákat a začnou vyhledávat
více informací o zajímavých protagonistech doby, neboť takový postup přispívá
k porozumění a zvyšování si povědomí o době, která je víceméně běžnému
čtenáři zastřená. Z antického římského prostředí se autor rozhlíží po
dalších oblastech, prodchnutých křesťanstvím, do severní Afriky, do Alexandrie
a Kartága, v nichž působily klíčové osobnosti, Malé Asie a Galie, jejichž
díla sehrají pro budoucnost velkou roli, neboť v nich nacházíme kořeny
pozdějšího rozkvětu křesťanské vzdělanosti. Není možné opominout ani živou
misijní činnost, jejímž prostřednictvím se křesťanství šířilo do Mezopotámie a
Palestiny. Tento rozhled však vyžaduje upřít pozornost k dobové
literatuře, nyní poměrně dobře dostupné, na kterou autor odkazy v textu
odkazuje.
2 Rozvržení obsahu knihy.
Kniha je rozvržena do
čtyř nečíslovaných kapitol a podkapitol, z nichž některé budou v této
práci zmíněné pro jejich určitou spjatost se současnými otázkami. Pro
přehlednost jsou v této práci číselně označeny:
1. Antické křesťanství
– prostor a čas, 2. Jednotlivec, 3. Formy života, 4. Společenství.
1.1 Antické křesťanství - prostor a
čas.
Považujme ji za bránu
k celé knize a zřejmě i nejobtížnější pro čtenáře, který není zcela
zorientován v problematice a není zvyklý z předchozího studia si
zařadit fenomén raného křesťanství s celou jeho problematikou do dobového
světa. V první kapitole jsou uvedeny důležité oblasti z pohledu
geografie křesťanství, politické strategie Říma, nazvané Pax Romana a
osobností, o kterých se dočítáme nejen v pohanských pramenech, ale také
v patristické literatuře. Geografický prostor antického křesťanství, které
se často zjednodušeně omezuje na území římské říše, se rozšiřuje do na
velkoměsta, Alexandrii a Antiochii, Athén a Efezu ale také do Palestiny, v níž
autor vyznačuje prostor působení Ježíše z Nazaretu, do něhož vkládá
počátky křesťanství, které pronikly do Jeruzaléma, centra raného křesťanství,
které po roce 70. př. Kr. po jeho pádu bylo vystřídáno dalšími oblastmi. Pojem Pax
Romana, o němž si z literatury vytváříme představy jako o mimořádném
šťastném období a iluze, z nichž nás autor vyvádí důkazy a věnuje tomuto
tématu patřičnou pozornost. Autor definuje tento pojem, vyslovený Senekou jako
politický a vojenský mír a hospodářské prosperity, který panoval zejména
v první polovině 2. století, který podle Plinia Staršího dal možnost lidem
různých zemí se vzájemně seznámit, ale současně se toto období vykládá jako
cynismus vládnoucích vrstev a systém otroctví. Autor zmiňuje o vzdělancích od
konce 2. století, kteří se snažili o syntézu křesťanství a helénistické kultury
a tento dotek čtenáře jistě zavede zpět k řecké klasické filosofii, jejíž
doboví znalci a stoupenci, zejména Alexandrijská a Antiochijská škola
ovlivňovali často do budoucna směřování křesťanského myšlení a teologii a
jejich žáci později vstoupili do dogmatických sporů. Zajímavou problematikou
v této souvislosti je také jazyková oblast, která se dotýká oblasti
teologického porozumění mezi různými oblastmi říše. Zprostředkovávali je dvoujazyční
teologové východních a západních teologů. Nejde však pouze o latinu a řečtinu,
ale o velké množství národních jazyků, takže teologická literatura od čtvrtého
století používá místo řečtiny i národní jazyky.
1.2 Jednotlivec.
Téma nás zavádí do
zajímavé oblasti, která v tématu Konverze
ke křesťanství odhaluje nejen problematiku římského polyteismu a jeho
vyznavačů, ale také podmínky, s nimiž konvertovali ke křesťanství. Autor
se zabývá zejména otázkou výlučnosti jediného Boha a jeho nárok na výlučnost, což
bohové polyteistického světa nepožadovali, kromě kultů (Cicero byl sice
k bohům skeptický, ale to ho neodvrátilo od tradičních kultovních úkonů).
Uvádí také konverzi do židovství, která se vyvinula na konci babylónského
exilu, spojené s pojmem proselyta (lidé, kteří se zbavili marnivosti a
utekli se do Božího područí). Zmiňuje se též o problematice monoteistů, kteří
se obávali obřízky a jen z části dodržovali ceremoniální zákony, mající
převahu nad proselyty. Novým modelem obrácení vzniká Ježíšovým povoláním
k následování a proces konverze byl dovršen křtem. Autor v této
kapitole se podrobně zabývá osobnostmi, které uvádějí důvody svého obrácení ke
křesťanství (Cyprián, Augustin). V případě Augustina se zmiňuje o
intelektuálním obrácení. Ve 4. století se situace mění, je zde řešena otázka
obrácení za podmínek státem uznané církve a motivy ke konverzi; hovoří o
konverzi na základě zázraků, ale i násilné konverzi. Fenomén „polokřesťanští“
je zajímavým způsobem popisován tak, že lidé slaví pohanské svátky, i když jsou
křesťany. „Chtějí vyčíst z běhu
nebeských těles lidský živit a jeho události anebo probádávají let ptáků a jiné
podobné věci, které se v dnešním světě dějí.“ Z různých výpovědí,
které autor uvádí, jasně vyplývá, že pohanství a křesťanství se od sebe
radikálně neoddělilo, ale v některých oblastech myšlení a konání
přetrvávalo.
Zajímavým tématem je
téma Narození, křest a smrt čtenáře
uvádí do důležité oblasti etiky života jednotlivce, problematiku potratů a
manželské věrnosti i pohlavního života, dále řeší otázky křtu dětí a
pohřbívání. Tyto názory tvoří základy křesťanského myšlení o životě, jeho
jedinečnosti, daru a důstojnosti. Pro ty, kteří se těmito otázkami zabývají v současnosti,
mohou být oporou v přemýšlení nad identickými problémy v této době.
V otázkách křtu se autor pozastavuje nad fenoménem „křesťanství bez křtu“,
který byl zřejmě rozšířen v církvi ve 4. století. S křtem se též
pojí, podle autora, otázka smrti.- zmrtvýchvstání, existence duše po smrti a
jiné problémy s odkazem na dobové autory, kteří se touto problematikou
zabývali.
1.3 Formy života.
Téma se křesťanskými
formami života, které se od počátku křesťanům nabízejí a mezi nimiž existuje
určité napětí v dějinách antiky a pozdní antiky. Jde o manželství, které
je středobodem zájmů dobových autorů, kteří hodnotí křesťanské a pohanské
posuzování dobra manželství. A na tuto problematiku navazuje další podkapitola
Manželství a rodina. Jde o otázku předběžnosti manželství v křesťanském
pohledu, kterou pohanství nezná. I tato tématika ostře zaznívá do současnosti. Zajímavá
je zmínka o řádech domácnosti a vztahů mezi muži a ženami. Zatímco Kristus svým
otevřeným vztahem k ženám dává krásný příklad k rovnoprávnosti mezi
muži a ženami, zdá se, že patriarchální způsob nazírání na rodinu, jak ji známe
zejména z římského práva, nebylo možné snadno překonat. Nad rámec textu
knihy v tomto tématu bych zmínila jeden zvláštní vztah – sv. Moniky k synu
Augustinovi, který je prolomením těchto římských tradic a jeho výchova i život
se odehrává mezi dvěma světy, což je pro nás štěstí, protože on tuto nelehkou
problematiku líčí ve svých poutavých dílech, zejména v díle O Boží obci,
v němž odkrývá ledví pohanského světa. Tématika manželství a rodiny je
také otázkou pavlovské teologie, který hlásal, že není rozdílem
mezi mužem a ženou (Ga 3,28), protože
ženy jsou dědičkami daru života [1P3,7].
K vysvětlení těchto otázek je nutno se obrátit k dějinám a pramenům,
které o problematice pojednávají a snaží se ji uchopit. Dobový problém, který
se odehrává mezi pohanským a křesťanským světem, a proto je kniha nazvána Mezi dvěma světy
Druhou formou
křesťanského života je askeze a mnišství, o kterém hovoří autor v další
navazující podkapitole. Askeze znamená plné odloučení od světa, nebo lépe
řečeno, odloučení tělesnosti, která nás spojuje se světem a společností. Za
askezí, jak praví autor, nestojí Ježíš Kristus a ani jeho učedníci. Text se
zabývá zajímavou tématikou, totiž rozlišením mezi morálkou desatera a morálku
dokonalejší, která vyžaduje se zřeknutí majetku a bohatství. Tendence
k askezi pozorujeme v antice i mimo Ježíšovo učení, dokonce i
v židovském náboženství, v obci Kumrán. V takovém obraze je
jistě podnětné se dále fenoménem askeze zabývat, zvláště dobovou literaturou,
Listy.
1.4. Společenství
Téma Společenství pojednává od počátku o
originalitě vytvoření společenství lidí, které kolem sebe shromáždil Ježíš
Kristus, které nemělo do té doby obdoby. Jde o vyvolení prvních učedníků, kteří
následují Krista. Následování Ježíše i posléze je způsob, který znamená
obrácení k Ježíši Kristu a radikální změna života na příkladu prvních
Kristových stoupenců. Poznání o neslučitelnosti pohanského kultu
s křesťanstvím probíhá dále následujícími dějinami. První obce jsou
zajímavým tématem, i když nemáme o něm mnoho zpráv, ale lze způsob života obcí
dovodit ze zachovaných pramenů, např. od Justina Mučedníka, který popsal průběh
nedělní bohoslužby. I pro nás, v současné době je důležité si uvědomovat
tu zvláštní formu společenství, které obnášelo mnoho sociálně různorodých
vazeb. V církevním životě hrála velkou roky podpora chudých a vzájemná
pomoc a ochrana. Tato křesťanská etika, navázaná na Kristovo učení se prolíná
těmito prvními časy existence obcí a dále je už dílem historie, jak se dále
vyvíjelo v rozvíjejících se vztazích v různých dobách, což stojí za
zamyšlení. K nadobecním strukturám patří důležitá oblast, kterou vytváří
svým zaměřením metropolitní ústava, vznik římského primátu a papežství.
Komunikace mezi obcemi byla zajišťována Listy, s kterými se setkáváme
v patristické literatuře. Charakteristické je pro tuto dobu cestování a
dozvídáme se hodně zajímavých informací o dopravě, kterou používali biskupové a
podstupovali cestu organizovanou obchodními společnostmi. V církevních
dějinách se setkáváme s církevní hiearchií, která je v tématu Církevní úřady velmi dobře popsána.
Církevní hierarchie a její vytvoření je podivuhodným fenoménem.
2. Závěr
Jak bylo řečeno
v Úvodu, kniha Mezi dvěma světy
otvírá čtenáři cestu k poznání raného křesťanství a také témata, která
jsou aktuální i dnes, neboť současná církev mnohé z nich řeší, to znamená,
neodstupuje od nich. To konečně dokazují dokumenty II. Vatikánského koncilu a
též dokumenty magisteria, ke kterým je nutné přihlížet pro úplnost pohledu na
současnou církev, její názory a promýšlení témat, které byly zpočátku
nastoleny. V této spojitosti s textem knihy Mezi dvěma světy i čtenář, který není členem církevního
společenství, si může z vlastního zájmu oddat zajímavému studiu, které mu
přiblíží nejen počátky církve, která významně vstoupila do dějin, ale i
současnou úroveň jejího usilování o udržování života a působení církve a
osobností v ní působící. Možná, že odpoví autorovi na otázky, která je
řečena v závěru knihy: „Proč mělo křesťanství tak velikou přitažlivost?“,
nebo „
Jak se z malého hnutí v naprosto bezvýznamné provincii vyvinulo
státní náboženství zanikající římské říše?“
Kniha vyvolá ještě další otázky, na které si může čtenář pro sebe odpovídat,
pokud bude ochoten podstoupit studium dalších knih, a tím je kniha přitažlivá,
protože se studiu právě otevírá. K porovnání
se současným myšlením církve v Použité literatuře odkazuji na církevní
dokumenty, které řeší navozené problémy a dosvědčují, že základy byly na
počátky dány.
Žádné komentáře:
Okomentovat